Ale do EU jsme nevstupovali ve stejnou dobu sami. Ke stejnému zásadnímu kroku se rozhodli i mnozí naši sousedé. A těm se, zdá se, v některých ohledech hospodaří lépe. Zřejmě více zabojovali hned na začátku a nenechali si tak diktovat pravidla. Uvědomili si totiž, že zemědělci jen nevyrábí potraviny, které můžeme dovézt levou rukou z celého světa, ale že fungující zemědělství znamená udržovanou krajinu a hlavně práci pro lidi na venkově.

Jenže u nás to po revoluci vypadalo, že ve vládě není nikdo, kdo by měl alespoň trochu selského rozumu. Naši představitelé měli čtrnáct let na to, aby se rozhodli, kam se naše zemědělství bude ubírat. Jestli zaměstnáme lidi na venkově, aby tam zůstali bydlet, a uživíme se sami, nebo jim budeme platit sociální dávky, venkov se postupně vylidní a my budeme jíst to, co nám někdo draze doveze. Jenže místo nich rozhodla jen mocná ruka trhu. S pevnou zemědělskou koncepcí a s odborníky při vyjednávání podmínek bychom byli při vstupu do EU jistě váženější partner.
A proč nás vlastně toto společenství mezi sebe pozvalo? Ono je možná někdy lepší vzít někoho mezi sebe, zavázat si ho určitými výhodami, a za to mu diktovat své podmínky, než čelit jeho konkurenci.

Za současnou situaci v našem zemědělství nemohou zřejmě jen nařízení a omezení Evropské unie. Evropská unie nám tedy něco vzala i dala. Jestli získané dotace účelně rozdělíme, nebo je „vyhodíme oknem", záleží opravdu jen na nás. Jen doufám, že o tom budou rozhodovat lidé s obyčejným selským rozumem.