Tenkrát se mi před očima otevřel opravdu jiný svět. Místo rozlehlých červených lánů a chmelnic řeka lemovaná loukami a lesy. A ten klid! Stačilo jen se nalodit a nechat se unášet proudem a kochat se okolím. I když jsem neseděla v lodi ani jednou, Berounku jsem sjela několikrát.
Pokaždé mě překvapila něčím novým. Jako správnému suchozemci mám z ní také pokaždé trochu strach. A vždy se mi ulevilo, když naše vorová parta zdárně překonala roztocký jez nebo berounský náhon. Někdy se mi ani moc nechtělo vypravit se k ní. Ale fakt stačilo překonat se, popojet pár kilometrů a už mě ten jiný svět úplně pohltil.
