Skřípot prastarých dřevěných dveří a závan vzduchu prozradil, že na kůr vystoupal po točitých schodech tehdy ještě pan farář Ján Petrovič.
Jeho impozantní vysoká postava zaplnila úzký prostor u varhan a jeho laskavý pohled tmavých očí zmrazil na další hodinu všechny naše vtípky.
Měl pokaždé viditelnou radost, že jsme do nezabudického kostelíčka přišly. „Zpívejte, děvčata. Jsem tak rád, že tenhle kostelíček bude znít láskou k Bohu…," konstatoval měkce s lehkým slovenským přízvukem.
Co říci o tomhle hluboce věřícím a zároveň tak lidském člověku. Byl tu vždy pro nás. Ve chvílích smutku i radosti. Dveře jeho fary byly vždy a za každých okolností otevřeny věřícím i nevěřícím.
Byl jedním z nás. Byl tím lepším z nás.
Requiescat in pace.
Pamatujme na něj, prosíme,v modlitbě!