V cíli této trasy, a současně také Vaší životní pouti, jste se slovy „Zvítězili jsme!" vyčerpáním zemřel. Tehdy Vaše vojsko porazilo několikanásobnou přesilu Peršanů. Zřejmě nejen prostřednictvím kvalitnějších zbraní i brnění, ale nepochybně a v neposlední řadě též díky fyzické kondici Vašich bojovníků.

Vy sám jste jako vojenský posel, vyslaný se žádostí o pomoc, v pouhých dvou dnech ještě před samotnou bitvou, v níž padlo 192 Řeků a 6400 Peršanů, uběhl dokonce dvakrát 240 km. Po místě památné bitvy a po obdivuhodném sportovním výkonu byla pojmenována olympijská disciplina. Čest Vaší odvaze i památce!

Dnes je 23. leden 2014. Zanedlouho mají být zahájeny již dvaadvacáté novodobé zimní OH. Bohužel nikoli v bezpečí vždy mírové Olympie, nýbrž na poměrně horké ruské půdě. A tak možná nebude od věci si něco z historie zopakovat.

První Olympijské hry, o nichž se dochovaly zprávy, se uskutečnily v Olympii roku 776 před. n. l. Je však možné, že se konaly i dříve. Největší rozkvět OH nastal v 5. století před n. l. Her se stále častěji účastnili atleti profesionálové; za zmínku stojí, že už tenkrát se objevily a množily případy korupce. Zda sportovci i tehdy vítězili s pomocí drog, však známo není.

Po ovládnutí Řecka Římany 146 př. n. l. nastal úpadek OH; nový rozmach následoval v 1. až 3. st. n. l. Římští vládci toto klání podporovali, sám císař Nero se her aktivně účastnil. Ve 4. století došlo opět k úpadku, neboť jako pohanské byly hry potlačovány křesťany. Nějakou dobu měly ještě lokální charakter, načež roku 426 byly z příkazu císaře zničeny všechny budovy v Olympii.

Mementem pro dobu současnou by měl být fakt, že v době trvání her byl dodržován posvátný mír. Na půdu Olympie nesměl nikdy vstoupit voják se zbraní v ruce, v době konání her pak ani ozbrojený jednotlivec. Účastníkům her byla zajištěna volná cesta do Olympie a zpět, a to i přes území nepřátelských států. V době her byly zakázány všechny války a jiné násilné činy.

Historie novodobých OH je mnohem a mnohem kratší, daleko lépe zmapována a tudíž dohledatelná, ovšem neméně zajímavá. Leccos však napovídá, že vše směřuje k pozvolnému zániku také našich moderních Olympiád.

Asi poprvé se nad nimi zatáhly mraky v roce 1972 v Mnichově, kdy palestinští teroristé postříleli jedenáct izraelských sportovců. Jak jinak než nevinných. Krvavý soumrak postihl i Atlantu, kde se zviditelnil pravicový extremista.

Z olympijských vesnic, dříve poměrně volně přístupných, se staly obležené pevnosti, na nejeden pohled dokonce vězení pro samotné sportovce. Pravda, uvnitř si stále mohou dosyta užívat rozmanitých tělesných i duchovních radovánek, k čemuž jsou patřičně vybaveni, leč ze sladkého a načančaného dortu svobody byla nenávratně ukrojena první čtvrtka již tehdy v Mnichově.

Také příprava sportovců je nesrovnatelná s dobou antickou. Těm stačil na vše, včetně diety, jeden měsíc. Současní borci mají celý rok při ruce početné realizační týmy trenérů, masérů, psychologů… Přesné tréninkové dávky a relaxační programy. Kopou za ně týmy lékařů, v naprostém utajení chystající nové podpůrné prostředky; na straně druhé jsou budovány drahé laboratoře, jež mají za úkol podvody a švindly odhalit. Jak ale všeobecně známo, zločinci jsou vždy o fous vepředu. Běh za nimi trvá mnohem déle než ten od Marathonu a na rozdíl od něho je zřejmě nekonečný. A co chybí zcela, jsou slova: „Zvítězili jsme!"

Několik týdnů před zahájením OH v Soči došlo ve Volgogradu k několika teroristickým akcím, k nimž se hlásí jistá islamistická organizace. Ta je rozhodnuta řešit své politické problémy za každou cenu, jedním z cílů je narušit i tento sportovní svátek. Ve městě na břehu Volhy zahynuli nevinní lidé, a proto, na rozdíl od věčně mírové Olympie, je Soči plné policistů. Tajná služba v pohotovosti, sto tisíc vojáků připraveno zasáhnout.
Přes veškerou a neskutečně důkladnou kontrolu si však sportovci ani návštěvníci nemohou být stoprocentně jisti, že právě oni se nestanou dalšími oběťmi. Kam zmizela dřívější radost ze setkávání, bezstarostnost a přátelství? Nebo i toto vše není nic jiného než obraz současného, bohužel globálního světa plného sporů, nenávisti, válek, zabíjení…?

Sportovci a jejich týmy. Funkcionáři a politici. Pěkně drahá tancovačka… Při stavbě Petrohradu několik století zpátky zahynuly tisíce mužiků. Na jejich kostech prý ono město stojí.
I v Soči se budovalo bezohledně a ve velkém, bez přihlédnutí k zájmům obyčejných lidí. Kolik z nich asi, stejně jako v Pekingu či v Londýně, přišlo o střechu nad hlavou při přípravě nákladných gigantických sportovišť? Nebylo by rozumnější věnovat tu obrovskou spoustu peněz na rozvoj mizející fyzické kondice občanů téměř všech zemí?

Kam jsme to došli? Kdo to ví? Kdopak z vás, odpovědných, mi odpoví? Nebo to bude naše česká učitelka Josefína, co letí na provázku pro odpověď na každou, doufejme, že nejen dětskou, otázku? Či snad až závěrečná, nedej Bože, tragická zpráva o předčasném ukončení ruských zimních her?

Na OH v roce 396 př. n. l.. byla zavedena soutěž trubačů, kde se hodnotil silný zvuk trubice a vytrvalost trubače.
Ten, kdo případně odtroubí konec historie novodobých Olympijských her, nemusí troubit ani dlouho, ani příliš hlasitě. Měl by být jen dostatečně silný, aby v sobě našel odvahu, rovnající se přinejmenším té Pheidippově, a říci: „U Bucků zhasli". Nebo možná jen obyčejné: „Končíme, pánové!"

Hlavně, aby nebylo minutu až pět po dvanácté…

Karla Krátká