Provoz a množství každým rokem houstne a houstne, dětičky se přivážejí a odvážejí. A přivážejí a odvážejí.

Množství vozů u školy, před pár lety, leda snad v době třídních schůzek. I když, dříve i na rodičáky chodili naši pěšky. Jistě namítnete, že současní rodiče ale jedou ze zaměstnání ve městě domů na vesnici. Autem. Nu, a já namítnu, že dřív jsme měli školu v každé vesnici. Ba i vísce. Dnes jsou ze škol opuštěné chátrající budovy a ze školiček obchody, hospody, u kterých se divíme, jak se tam ty děti mohly vejít a jak se vůbec mohly něčemu naučit bez interaktivní tabule. A což kdybychom si ještě navíc uvědomili, jaké osobnosti z takových malotřídek vzešly. A jak, na rozdíl od těch dnešních interaktivních, uměly správně číst a psát.

Za vzděláním tříd měšťanských pak už mnohde žáci museli do vesnic větších. Jak? No pěšky, jak jinak. Vzpomínají mnohakilometrových štrek, vzpomínají odchodů a návratů za tmy.

Namítnete, že nebyl provoz a děti že nemohlo srazit auto. A já namítnu, že se mohly setkat s bachyní, bleskem, úchylným člověkem, divokým psem, rojem včel, či jen obyčejně omdlít z vedra nebo uklouznout na náledí a zlomit si nohu. Hádám, že mobilem si pomoc nepřivolávaly.
Na jídlo se zastavily u příbuzných a žízeň zahnaly hruškou či šťovíkem. Dnes si ovšem budou diktovat, co z několika chodů je pro ně vhodné ve školní jídelně. A na žízeň mají barevné tlamolepy plné éček.

Papáníčko i bumbáníčko na ně hned čeká v přistaveném automobilu. Neudělají krok navíc. Nepoznají borovou šišku. Až ji budou potřebovat do úkolu, vygůglí si ji. Na co by se hýbaly přirozeným pohybem. Komu nestačí tělocvik, tomu rodiče zařídí drahý hokej. Na co by cestou od vsi ke vsi třeba ráno tetě vzaly zařízlého králíka a odpoledne přinesly nákup. Na paže zajdou do posilovny.

Dnešní babičky rozvážejí svá vnoučata i v rámci města. Autem. Aby náhodou bumbrlíček nestál půl hodiny před školou, než by odvedla druhého k jiné budově. Samy už babičky zapomněly, co legrace se užilo právě před otevřením dveří. A proč by si žáčci po vyučování povídali chvilku před školou? Řeknou si to přece na fejsu.

K čemu by se normálně vydýchávali, zasmáli se a hrou by jim utekla cesta? Na hraní mají xboxy a umělohmotné koníky s modrými hřívami. Na přirozený rozvoj mají dětského psychologa a na smích – antidepresiva.

Tak jen tak dál.
Cesty návratu se ale někdy už nalézt nedají…

AUTOR: MONIKA POKORNÁ