Většinou ta mladší polovina prohlásí, že už má nějaký program. Ale při slovech: „Pojeďte na ochutnávku piv, já vás tam odvezu!“ mužská část rodiny (tedy většina) nápadně ožila. Sedla jsem za volant a do malého vozu se ke mně naskládali ještě čtyři muži. Chlapci si totiž přizvali kamaráda.
No uznejte, kdy se jim to povede, vyjet si na pivo a mít s sebou vlastního taxikáře. Cestou jsem radši neslyšela to jejich kibicování k mé skvělé jízdě, můžou být rádi, že se vezou. Ještě než je hospůdka vtáhla dovnitř, jsem vyslovila důrazné poučení, že zpátky beru jen ty, kdo udrží auto v čistotě po celou dobu jízdy.
Venkovská hospůdka se pomalu plnila. Hned u dveří stály sudy. Ochutnávalo se několik druhů piv z pěti malých pivovarů. Zlatavý mok s čepicí jako šlehačka tekl do sklenic proudem. Přepadla mě nevýslovná žízeň a hlavně chuť, ale musela jsem vzít zavděk lahvovým nealkem. Pánové i dámy popíjeli pivečko a s přáteli probírali dny všední i nevšední.
„Tak to je ta naše kultura!“ rozhlížím se kolem. Ale je celkem příjemná. Pivo k nám zkrátka patří jako Karlův most, knedlíky, na Moravě víno a tady chmel. Pánům se rozvázal jazyk a já se dozvídám věci, bez kterých by mi bylo asi lépe. „Dopijeme a jedeme domů!“ Manžel zaplatil účet, který mě radši nezajímal, a vyšli jsme. Jenže synáčkové se zasekli, protože si kliďánko objednali další rundu na své triko. „Brzo ráno vás vytáhnu z postele!“
„Jen jestli nás vzbudíš,“ opáčili muži a nemotorně se nasoukali do malého vozu. Cesta zpět byla hodně veselá, ale ráno po osmé všichni mí muži nastoupili na chmelnici.
