Jednak škola v Kolešovicích byla jedna z mála škol, které si zápis naplánovaly už na pátek, a taky už tam z redakce dlouho nikdo nebyl. Já tedy třicet let. Tak vysoké číslo mě trochu vyděsilo. Z téhle školy jsem naposledy vyšla už před třiceti lety. Opravdu, od té doby jsem si nenašla ani jednu příležitost vrátit se sem. I přesto, že jsem to nikdy neměla daleko. Moje děti chodily do Rakovníka, zkrátka to nikdy nevyšlo. Až v pátek.

V chodbě jsem se trochu rozkoukávala: „Je to ono, není to ono?“ Zábradlí je jiné. Děvčata z devítky mě odvedla na patřičná místa. Vkročila jsem do světlé barevné třídy. Tak tady to tedy nepoznávám. Za chvíli jsem si uvědomila, že jsem v nové přístavbě pro první stupeň. U stolů seděli rodiče a u několika malých stolečků plnili budoucí prvňáčci různé úkoly. U jednoho z nich probírala barvy s malým klučinou stejná paní učitelka, která vítala do první třídy mě.

Paní ředitelka mě provedla po celé škole. Ve druhém patře už jsem doma. Učebna přírodopisu, stejné vitríny a vycpaniny, ale nové lavice a tabule. Stejně jako v naší třídě fyziky, chemie. V zeměpisu jsme seděli ještě v šikmých, spojených lavicích se sklápěcími sedátky a otvorem pro kalamář. Vzadu stávala vysoká kamna na uhlí… To vše je dávno pryč. Jen ty plechové tabule na stěně zůstaly.

Překvapila mě krásná velká tělocvična. To my jsme cvičili jen v malé, která byla v zadní budově a nakonec tam padal strop či co, takže se do ní nesmělo. Zadní budova nyní stojí, je opravená, má nová dřevěná okna, stejně jako historická budova školy, a je v ní družina. Zkrátka, děti se tu mají o hodně lépe, než tenkrát my. Je to fajn, pokrok jde dopředu.

Jen si tak říkám, co s tím vším novým bude, jestli se tato škola a s ní i další vesnické školy zavřou, protože je v jedné třídě pouze sedmnáct žáků a ne nově požadovaných čtyřiadvacet. A co bude se všemi malými i velkými, co sem léta chodí? A co s celou vesnicí? Na to se mi raději nechce ani myslet!