Jak bychom se vůbec zachovali tváří v tvář pomačkanému autu, ve kterém sedí bezvládné tělo řidiče? To asi dopředu neodhadne nikdo z nás. Prý, když se člověk ocitne sám v podobné situaci, vždy se vyburcuje k nějaké akci.

Každý si řekne, naštěstí jsem nikdy nic takového nepotřeboval. Dříve se v hodinách branné výchovy kromě správného postupu při výbuchu atomové pumy, každý rok žákům vtloukaly do hlavy zásady první pomoci.

Měli jsme z toho všeho trochu legraci. Z kovových dlah, cvičných obvazů a Anduly, do které jsme museli dýchat. Přiznám se, že to pro nás byly vždy spíše oddechové hodiny.

Ale snad jsme si něco odnesli. Jenže z koncem hrozícího nebezpečí od imperialistů, přišel také konec branných cvičení, obvazování a přenášení raněných. Prý už to nebude potřeba. Přišlo vakuum.

A ejhle, najednou se zjistilo, že lidé nevědí, co si mají sebou přibalit při evakuaci při povodních a že děti si neví rady s kamarádem, který si v lese zlomil ruku.

Jistě, lékařská věda udělala za dvacet let obrovský pokrok, lékaři dokážou úplné zázraky. Jenže nejsou vždy nablízku.

Proto bychom se všichni měli o první pomoc zajímat. Chtělo by to i větší osvětu. Co takhle v televizi sledovat jednou týdně místo přiblblého seriálu, nebo soutěže, kratký pořad o poskytování první pomoci s praktickou instruktáží?

Nebojme se toho a nepodceňujme to a využijme každou možnost, jak se první pomoci naučitl! Abychom dokázali pomoci nejenom sobě, ale i těm druhým a nestáli jednou bezmocně nad člověkem, z kterého pomalu odchází život.