Tady je to jak u blbečků na dvorku. No, jak říkám, tam zažiješ peklo. To není žádný „já nestíhám, pančitelko, já nestíhám". Tam se jede a NE-ČE-KÁ. A co chyba, to známka dolů. Jen počkej, jak se budeš sem chtít vrátit.!

Nebudu, pan(í ni)čitelko!

Ačkoli mi zpětně přijdou rozsáhlé monology (někdy i soudružek) učitelek zábavné, s radostí prohlašuji, že rok nula mé svéprávnosti se počítá od prvního dne na gymnáziu (i když jsem se na něj právě kvůli takovým řečnickým projevům tolik netěšila). Na základce jsem byla tak trochu outsider. Ve čtrnácti mě přestala bavit image průšviháře, típla jsem svoji poslední mladistvou cigaretu a místo na „cígo" jsem začala chodit na oběd.

Dokonce můj šatník zažil změnu – kromě černé barvy se v něm začala vyskytovat i módní šedá. Najednou jsem se ocitla mezi „šprty". A z adepta na úřad práce se rázem stal gymplák.

Když se řekne gymnazista, někdo si asi představí hromadu knih, potom druhou hromadu knih, a někde vzadu za nimi malého utrápeného studentíka, který kromě školy zná jenom desku svého stolu a rozsvícenou lampičku. Tedy, to jsem si alespoň myslela já (to, že se mi to ve čtvrtém ročníku potvrdilo, bych radši nechala stranou). My jsem ale daleko zajímavější tvorové, než se může na první pohled zdát.
Hned první týden mi teorii schlíplého studentíka vyvrátil chlapec v krásném květovaném kimonu a hned za chvíli další v bačkorách ve tvaru ženských ňader (teď už vídám pouze medvídky, pejsky, důchodcovské či pastevecké papuče nebo holá chodidla). Zjistila jsem taky, že se dá cigareta kombinovat s obědem a existuje jiná barva než šedá a černá. A také jsem začala dělat všechny ty úsměvné věci, které nejsou na první pohled vidět, ale jsou asi nakonec tím, co nás odlišuje od ostatních.

Písemek a zkoušení se bojí snad každý stejně. Pro mě je nejhorší, když začne podzim a s ním dozrávání kaštanů. Nevím, kde se ve mně zrodila představa, že když každý den nezachráním alespoň jeden kaštan, budu dostávat samé pětky.

Nelámala jsem si s tím hlavu a zachraňovala kaštany hlava nehlava. Časem se stali moji malí svěřenci problémem, neboť kromě kaštanů se do mé skříňky nic jiného nevešlo. Neměla jsem tedy (i přes svůj vnitřní smutek) kam dát sportovní úbor a pravidelně tak docházet na hodiny tělesné výchovy. Stejně to dopadlo i s přezůvkami – ve škole se přeci nedá chodit po tak studené podlaze. Musela jsem tedy (a opět dodávám, že přes velký protest z mé strany) často zůstat doma a na budovu školy se koukat maximálně v podobě obrázku na internetových stránkách.

Musím ale říct, že i přes žaludeční vředy, bolesti hlavy a deprese, které mi gymnázium způsobilo, mám ten náš ústav, jak je škola s oblibou nazývána, docela v lásce. A není to jenom o saténových županech mezi svetry. Ta škola mi bude chybět. A možná, že na vysoké se do ní budu chtít vrátit.
A nebo taky ne, pančitelko!

Barbora Bulantová
GZW Rakovník, 18 let