Kdepak je toliko opěvovaný, neřku-li bájný Jan Fischer, který u mě ztratil šanci už jen tím, že byl vidět? Lidé mohli v jeho případě pozorovat změnu vizáže, která z upachtěného statistika vytvořila něco nemálo podobného pohádkovému Pinocchiovi.

Ale jeho nepostupu přispělo kromě jeho umělosti i, pro mě nepochopitelné, rojení knížecích přisluhovačů. Soudě dle poslední prezidentské debaty, starý pán udeřil na správnou strunu českého člověka – humor. A nutno říct, že spoustě voličů zřejmě vtipný dědula s nádechem aristokratické urozenosti a punková PR masáž „otevřeli oči".

A krátká vsuvka – ponaučení: sledujme barevné koláče a grafy volebních průzkumů, ale nepřijímejme je s bezmeznou důvěrou.

Ale zpět do budoucnosti! Před námi je velké finále. Nebo lépe řečeno před vámi. Můj kandidát neuspěl a nyní jsem v pozici, kdy se chystám zradit své vlastní přesvědčení chodit k volbám (možná za to může i účinek dvoukolového většinového systému). Ale myslím, že nebudu sám. A proč že nejdu volit aspoň proti někomu, když ne pro někoho? Jednoduše si nemůžu vybrat to legendární mystické „menší zlo"! Rebelující konzervativec nebo dávnověký křupan? Nic pro mě.

Když se zamyslím trochu hlouběji, možná mám z jednoho z nich větší obavy, ale ani tak nemohu jít volit jeho protivníka. Co naplat, ať ten či onen, věnujme mu pozornost i po jeho zvolení. Přeci bychom už měli vědět, že vláda jednoho a jeho snahy o uzurpování další moci nikdy nepřinesly nic dobrého pro svobodu a rovnost společnosti.

AUTOR: VLADIMÍR KALIŠ