Při pohledu z okna jsem si včera říkala, jestli jsem se nespletla a nemám péct místo beránka vánoční cukroví. Taky by do včerejšího dne nějak lépe zapadali prodavači s kapry a vánočními stromky, než s maceškami a miskami osení…

Ba ne, místo stromku si s radostí přinesu domů petrklíč nebo narcisky a uděláme si jaro alespoň doma za oknem, když už venku sněží. „Příroda ale nakonec všechno dožene!" říkají zemědělci a říkám to i já. Pamatuji si, že tak před sedmi lety jeden týden ležel sníh a mrzlo a za týden bylo šestnáct stupňů a seli jsme na zahradě. Jenže to bylo kolem šestnáctého března. Letos si jaro opravdu dává na čas. Vždyť i fotbalisté podruhé odvolali víkendové zápasy.

Mám ale strach, aby to jaro nevzalo hopem a během týdne teploměr neukázal letní vedra, všechno rychle nevyrazilo a vzápětí neuschlo. Byla by škoda, aby nás příroda ošidila o pravé, vlahé a syrové jaro, kdy se všechno postupně probouzí. Taky mám strach, aby se nevyplnila prostřední část pranostiky: „Duben, ještě tam budem." A aby v máji místo v háji nezůstaly kozy ještě rády v chlívku.