U nás se každý večer z ložnice nesly Pohádky o mašinkách a úřadoval černokněžník Zababa. Knížka s černobílými obrázky, na první pohled nevábná. Ale kluky fascinovala. Dokonce jsme museli jet na slavné nádraží a kluci tam „jako" přehazovali výhybku.

Taky jsem měla ráda pohádky. Dokonce jsem jich přečetla několik knížek. Vzpomínám na útlou bílou knížku Sůl nad zlato, na červenou s čertem Pohádky z Vysočiny. Pamatuji si, jak jsme na návštěvě u tety v Ústí nad Labem sehnali kocoura Mikeše a já ho tam hned půlku přečetla.

Pamatuji i na televizní pohádky. Byly jednoduché, vtipné, s výbornými hereckými výkony. Zkrátka pravé české pohádky. Hlavní hrdina v nich nemusel nejdříve posekat tisíce zloduchů, všechno kolem ničit, nemuselo kolem něj hořet tisíce ohňů a bouchat tisíce petard, jako v některých zahraničních kusech. Přesto jste se nemohli od nich odtrhnout.

I když naše pohádky dovedou být také kruté. Třeba Božena Němcová vůbec děti nešetřila. Ale asi to uměla správně podat.

Dneska už pohádky nečtu a dávno je nečtu ani svým dětem. Ale na tu televizní či filmovou klasiku vlastně koukám dodnes, a určitě nejsem sama už dávno odrostlá, kdo pohádky sleduje..

Proč nás dospělé pohádky pořád baví? Asi proto, že je to v nich naprosto jasné: kdo je ten je zlý a kdo ten dobrý a zlo je pokaždé po zásluze potrestáno. Tomu můžeme pokaždé věřit.

V životě to tak bohužel nebývá. Zlo vždycky nějak propluje a každý dobrý skutek je po zásluze potrestán. Bohužel, nelze věřit ani pohádkám, které nám tak často hrají naši nejvyšší představitelé. Ještě že máme ty staré a dobré…