A já se včera bavil se spoustou kolegů. Při tom ladění. A každý se ptal na jediné: Proč Otík?

Je to zkratka? Je to nějaká příhoda? Nebo snad starodávný hudební nástroj? A já všem vysvětloval tenhle příběh. Teď ho píšu i vám. Jmenuje se: Zrod jednoho Otíka.

Před čtyřmi lety jsem seděl se svým kamarádem Honzou Šťastným v jedné mladoboleslavské hospodě. Pili jsme páté pivo a u něho jsme se domluvili, že uspořádáme na Mladoboleslavsku hudební anketu. Vždyť všude kolem nás jsou mraky muzikantů a mraky jejich fanoušků. Všichni si to zaslouží. A nás muzika baví.

Pak jsme se sešli u piva ještě několikrát, vždy tak po měsíci, a když začalo listí padat, zase u pátého piva, jsme se domluvili na pravidlech. Chyběla maličkost: název ankety.

Slavík a Skřivánek tu jsou. Představa, jak si rocker jde pro cenu nazvanou Píšťalka, Akord, Nota nebo snad Kosáček či Vrabčák mi připadala šílená. Hodně šílená.

Pořád jsem opakoval, že to musí být něco, co jinde nemají. Něco jiného. Ale co?! Jak jsem si tak čmáral v poznámkách, udělal jsem tam kolečko a do něho jsem plácnul obličejík – dvě očíčka a nosánek. Oto, říkám Honzovi. Anketa se bude jmenovat Oto. Kámoš na mne zakoulel očima, ťukl si na čelo a udělal takovou grimasu, jako právě vy teď.

A už jsme se více o Otovi nebavili. Honzo se na tohle téma nechtěl už bavit.

Za týden jsme se sešli zase. Už ve dveřích restaurace na mne halekal: „Oto se to nemůže jmenovat. Nějaká anketa se takhle jmenuje v Německu,“ naznačil, že mu Oto k srdci tak nějak přirostl. Jenže já okamžitě a bez přemýšlení vyhrkl: „Když ne Oto, tak Otík. Snad to Němcům nebude vadit,“ ještě jsem dodal.

Nějaký čas – dvě rundy – jsme si na Otíka zvykali. Když přišel mezi nás kámoš zpěvák, chvíli nechápal, ale po chvíli jsme si všichni Otíka zamilovali. Naše miminko.

Tak se narodil Otík.

A já tvrdím, že kdo z hudebníků nemá Otíka, jakoby nebyl.

I když, zase až tak přísné to snad nebude…