Nyní je všemu konec.

Vedení oddílu se rozhodlo rezervu odhlásit z fotbalové soutěže. Zda je to krok správným směrem nebo ne, zde nebudu hodnit. Osobně si však myslím, že pouze klub s dostatečným počtem hráčů může pomýšlet na budoucnoust a vidiny v krajských soutěží. Pokud se ještě věnuje mládeži, jedině dobře … .

V pavlíkovské rezervě jsem zažil to, co se dá v okresním fotbalovém světě zažít. Nejprve plácání se v „pralesní“ okresní třídě, následně vítězné šnůry a tažení až do nejvyšší okresní soutěže a následně i řada porážek … .

Na tu vítěznou partu, která táhla za jeden provaz, která se opírala o zkušenosti starších fotbalistů, která dokázala slavit i prohru, se prostě nedá zapomenout. Pro někoho možná směšné řádky, protože řada fotbalistů, zejména těch mladších,opovrhují nižšími fotbalovými třídami. Jenže mi to tenkráte hráli pro zábavu a pro žízeň. S postupem času musím říci jediné: Nebyli jsme technické mužstvo, ale hráli jsme jeden za jednoho, drželi pospolu, a to byla naše největší zbraň. Do té doby, než i do Pavlíkova zamířila fotbalová nemoc … .

S tím se však musí poprat vedení klubu a musí nastartovat novou éru. Zda to bude éra k výslunní pavlíkovské kopané a nebo cesta do věčného zapomnění, ukáže až čas. Ten ale kvapí … .

Všem spoluhráčům, trenérům, kapitánům, kteří byli u vzestupu i pádu rezervy mnohokrát děkuji za to, že jsem mohl být součástí tak dobrého kolektivu, mužstva… . Snad ještě někdy vyrazíme společně v černých oblecích, černých brýlích, melírech a s doutníkem v puse k poslednímu postupovému utkání a při cestě nazpět si budeme moci zazpívat ty naše postupové ódy.