Na poslední lístek jsem vyhrála holuba. Český stavák, pěkný kousek, mladý, určitě vhodný do chovu. To je teda štěstí! Jenže co s ním. Holuby doma nemáme ani my, ani nikdo v příbuzenstvu. Přesto jsem si ho nechala za mohutného povzbuzování zabalit do krabice.

„Taky je dobrý na polévku, škube se za sucha,“ zněla jedna z rad. A taky nadívaný a pečený, vzpomínám si na dětství, kdy jsme měli holoubata na talíři každou chvíli. Cestou domů se mi to ale rozleželo v hlavě: „Zabít ho je škoda, je mladý, chovný. A přinést domu k pěti morčatům, která sídlí v kuchyni ve třech akvárkách, ještě holuba, je holý nerozum!“

Manžel byl stejného názoru. Vytáhla jsem ho tedy, aby šel se mnou holuba vrátit. „To jsme věděli, jak to dopadne,“ přivítali mě chovatelé. Ale vzali ho s tím, že ho dají nějakému mladému chovateli.

Po tom všem jsem si vzpomněla, jak jsme měli doma dvě mladá morčata, která nikdo nechtěl a nechat si je by bylo už trochu moc. Poslali jsme tedy s nimi oba syny, tenkrát chodili na první stupeň, na posvícenskou výstavu, aby je tam prodali.

Když se vrátili, ten mladší byl nějaký zaražený. „Co je? Stalo se něco?“ Kluk se držel, co to šlo. Ale pak se dal do hrozného pláče: „Oni ty morčata dali do tomboly. Co když je vyhraje někdo, kdo je nechce, co pak s nima bude?“ Když drama vrcholilo, obětoval se můj muž, šel tam s kluky zpět a morčata přinesli domů. Nakonec si je vzali nějací spolužáci.

Tak jsem si řekla, že jsem měla vlastně štěstí, že jsem nevyhrála morče. Nevím, jestli bych ho šla vrátit. Měli tam totiž moc hezká. Strakatá, s bílými lysinkami. Taková ještě nemáme…