Chmele jsou tady! Obyvatelům chmelařských vesniček se od nepaměti na dva týdny změnil jejich zaběhnutý kolorit. Česání chmele značilo také určitý časový úsek. Říkalo se: „To stihneme ještě před chmelama“ nebo „Zajedeme tam až po chmelách!“
Úderem chmelů se jakoby zastavila ostatní činnost a veškerá síla se vrhla na česání chmele. „Po chmelách hurá do školy!“ Připomíná se u nás dětem konec prázdnin.
Podzim v kraji začíná, jakmile fouká vítr prázdnými chmelnicemi.
Dříve měla každá vesnička rázem i o dva tisíce obyvatel více. Po vsi chodily celé zástupy česáčů.
Byla jich taková síla, že jako jediní dokázali zpomalit provoz na karlovarce. Pravda, v jednu chvíli, kdy zástup mladíků nenechal projet auta, to jeden z řidičů vyřešil několika fackami a rázem bylo volno.
Vesničky ožily kulturním životem, v každé pracoval chmelový štáb a v ošetřovně sloužili medici z vysoké školy . Večer i dopoledne se promítaly filmy, nebo byla diskotéka. Taky k nám zavítalo studentské divadlo, pokud mu ti shora nezakázali činnost.
Do noci rachotily česačky, po vsi se vznášela chmelová vůně a jezdila jedna chmelová kára za druhou.
Zkrátka, kdo měl ruce a nohy, vrhl se do boje o naše zelené zlato. Pravda, tenkrát úkol „sklidit zelené zlato“ přerostl z úkolu hospodářského v úkol politický.
„Už to není, co to bývalo, ani ten chmel po vsi už tolik nevoní,“ často slýchávám.
V dnešní tržní a rychlé době už česání chmele není taková idylka, zvláště pro ty zúčastněné. Zůstala jen tvrdá práce s nejistým výsledkem.
Kolem chmelu se z úsporných důvodů točí čím dál tím méně lidí a starce na chmelu už v chmelnicích nepotkáte.
Přesto chmele mají pořád své kouzlo, jsou pořád očekávané s trochou napětí a mluví o nich celá vesnice.
⋌
