„Na polce nic není,stejně jako na valčíku," říkala mi maminka několik dní, vlastně možná i měsíců, dopředu. Také si vybavuji, jak jsme s těmi staršími v pátek stavěli krále a rozváželi májky teprve ve chvíli, až se pořádně setmělo. A sobotní ráno, to byl většinou jeden velký spěch. Pořádně nasnídat, sbalit věci, nejprve jsem s ruksakem vyrazil na dopolední domácí utkání jakožto hráč rezervy Pavlíkova, následovalo rychlé občerstvení v podobě mimořádně dobře vyuzené klobásy s chlazeným pivečkem od tatínka, poté ustrojení a hurá do průvodu. Bylo to krásné a na takovéto věci se nedá jen tak zapomenout. Po dobu, tuším, devíti let jsem se vždy těšil na květen, na to, až se jako omladina sejdeme, vyrazíme, pobavíme se. Jak krásně se na to vzpomíná, jako by to bylo včera, když mi rodiče říkali větu: „Víš, jak se máš, Míro, chovat."

Právě v pátek, když jsem seděl pod králem na špalku od dřeva, v sobotu, když jsem šel fotografovat májovníky a májovnice, večer, když jsem vyrazil na veselici, zastesklo se mi. Už kroj nikdy neobléknu. Ačkoliv bylo jasné, že májový průvod nebude čítat tolik májovníků a májovnic, držím omladině palce. Věřím jim. Věřím, že v Pavlíkově tradice v podobě staročeských májů neskončí. Věřím, že nakonec i ostatní děvčata, ale také hoši, seberou odvahu a vyrazí do kroje. Věřím, že ne všichni podlehli facebookovému šílenství a chtějí si užít reálné pobavení, reálné setkání s přáteli. Vždyť je přece krásné zavzpomínat na společné zážitky s ostatními a nejen na to, co kdo umístil na sociální síť.