Kastelán hradu Krakovec Jiří Sobek je znám tím, že umožňuje vězňům pracovat v přírodě a pomáhá jim nahlížet na život trochu jinak. Léta spolupracoval s oráčovskou věznicí, nyní obnovil spolupráci i s Drahonicemi.

Právě odtud provádí turisty již druhým rokem odsouzená Eva Pšeničková. Další dvě vězenkyně vypomáhají v místní hospodě. Ač se takováto pracovní terapie může zdát někomu riskantní a možná i nepochopitelná, má to smysl.

Přestože odsouzení nejsou pod neustálým dozorem a možnost k úniku by se možná našla, nikdo za celou dobu existence tak neučinil. Vězňové, kteří, nutno říci, nejsou odsouzeni za závažné trestné činy, si totiž moc dobře uvědomují, že by stejně byli brzy lapeni a pouze by se jim přitížilo. Hlavně se ale nechtějí vzdát šance, která jim byla nabídnuta.

Vypadnout ze stereotypu věznice a zkusit si žít normálně, to je pro ně obrovská vzpruha, což sami potvrzují. Spolupráci si koneckonců pochvalují i představitelé věznice a kastelán. Ten také potvrdil, že s vězni doposud neměl žádné větší konflikty, příležitosti si totiž váží. Jiří Sobek pomáhá hříšníkům se znovuzakotvením do společnosti a ti si díky jeho nabídce mění svoje hodnoty.

Pokud by se v běžném životě chovali tak jako na Krakovci, do vězení by se nikdy nedostali. V minulosti ale šlápli vedle a už se to s nimi vezlo. Někdo se možná ke kriminální činnost po propuštění na svobodu opět vrátí, existuje ovšem obrovská šance, že někomu tato pracovní terapie pomůže začít znovu a jinak.

Eva Pšeničková brala provádění na Krakovci jako dar z nebes. Postupně nabrala na jistotě a lidé prohlídku s ní oceňovali. V listopadu jí končí trest a jak sama přiznává, z návratu do běžného života je po letech strávených za mřížemi trochu nervózní. Za tu dobu, co provádí, si ovšem rozvinula charakterové vlastnosti, které by jí měly na svobodě pomoci. Rozhodně si zaslouží dostat druhou šanci.