Nejprve se podívejme na případnou zdánlivost užívání voleb v „nesvobodných zemích". A nehovořím teď o postupném přijímání volebního práva v průběhu 19. a 20. století, kdy bychom z dnešního hlediska o mnohých takových voličům se otevírajících zemích jen sotva mohli říci, že byly demokratické. Mám na mysli současné režimy. Neříkejte, že jste ještě neslyšeli o volbách v tak vykutálených nedemokraciích jako je Barma nebo některé africké země nebo přímo v Evropě Bělorusko?

Zde mají volby jinou funkci než by si přesvědčený demokrat mohl myslet a to funkci podpůrnou, která maskuje skutečnou povahu vlády (dovnitř i navenek) a vytváří zdánlivou legitimitu zvolených.
A jakou funkci bychom pak mohli volbám přiřadit v poněkud „normálnějších" zemích, tj. v zemích demokratických (mezi, které prozatím ještě snad patříme)? Samozřejmě pokud je někdo bezbřehý zastánce zastupitelské demokracie, pak jim přisuzuje roli nejvyšší. Vždyť se jedná o posvátný akt, kdy občan zvolí svého zástupce, který pak jedná jeho jménem! A pokud ani tohle nestačí, můžeme přejít na Klausovskou nótu, kdy začneme popírat jakékoli jiné projevy občanů, než jsou právě volby a která vede ke spílání křiklounům, kteří nemají mandát k vlastnímu myšlení a projevům.

Jinou možností je přijetí voleb jako součásti širšího demokratického základu. Použijeme-li mnohdy zmatenou terminologii profesora doposud sedícího na Hradě (jak je známo, libuje si ve vytváření všelijakých – ismů), můžeme se vydat cestou havlismu.

Kromě volebního procesu budeme dbát na tvůrčí a bující občanskou společnost (spolky, sdružení, diskusní platformy, odborné a profesní skupiny, jedince), která je neoddělitelnou součástí skutečné vlády lidu. Vlády, jež nebude omezena na „pouhé" vhazování papírů jednou za čtyři a v lepším případě za jeden rok a nebude si zacpávat uši před názory zvenčí.

Každopádně tak či onak, volby mají v našem demokratickém systému nezastupitelnou roli. Ale jak lze vnímat dar volby prezidenta občanům v našem prostředí? Pozorujete-li stejně jako já nadutost vládnoucí vrchnosti naprosto hluché volání skutečných a právem jediných pánů této republiky (tj. občanů), možná se neubráníte pocitu, že je to něco, co nám má „dokázat" jak široce si můžeme vládnout. Jedná se o gesto, kdy lačnícímu dáte chléb a hry, bude spokojený.

Co na tom sejde, že v parlamentním režimu, který v České republice máme, je role prezidenta více ceremoniální, než-li reálně exekutivní, tzn., že si volíme někoho, kdo vlastně přímo nic měnit nemůže. Ale nechápejte mě špatně, hovořím o pozlátku, které jsme dostali, nevyzývám (!) k zesilování moci jednoho člověka (k posilování moci prezidenta), taková cesta může sice vést k demokracii s exekutivně silným prezidentem, ale stejně tak k rozbití demokracie a ztráty svobody a rovnosti (a funkce voleb: viz první odstavec).

Ale i přes všechny výčitky, zdání a oblbování vlastní mocí, říkám ano volbám (i když ty prezidentské jsou trochu zbytečné).

Co naplat, že nežijeme v době, kdy vrchnost není vrchností, ale služebníkem občanů a naslouchá širšímu společenskému konsenzu, případně pestrým názorům vycházejících ze společnosti. Nevzdávejme se té prozatím jediné mocné páky vlády lidu.

A na závěr dva vzkazy. Nejprve pro ty, kteří i volby již poslali k šípku a nechodí volit: Jednak chápu vaší bezradnost, druhak říkám, že právě vy máte možnost něco změnit. Jestliže k volbám přijde ani ne polovina voličů (kteří kromě racionálních lidí zahrnují i fanatické přívržence „provařených" stran, na které snad působí výmaz paměti jako z Orwellovy antiutopie „1984"), představte si, co s nimi může udělat ta polovina druhá.

A teď vzkaz k voličům, kteří půjdou volit (ať už za necelý týden či za několik měsíců): Nezapomínejte na kauzy! Vymaňte se z mýtu, že Váš hlas nic nezmůže! A vymaňte se z mýtu, že Váš hlas propadne!

AUTOR: VLADIMÍR KALIŠ