Osobně jsem se pokusil do debaty přidat další podstatný rozměr: občanskou společnost a výchovu k občanství in genere, bez níž se ona inteligence národa ocitá v mýdlové bublině vznášející se kdesi vysoko nad hlavami nechápajícího plebsu. Vystřelím do vlastních řad a hluboce přikývnu slovům Petra Pitharta: Vydáváme bambilión periodik, které čte jen marginální skupina mých vrstevníků. Zbytek jsou konzumenti titulků. (Nedokážeš-li článek vměstnat do sto čtyřiceti úderů, tak ho vůbec nepiš, koluje éterem nepsané novinářské pravidlo.)

Přesto bych diskutujícím oponoval: V roce 1989 jsme demokracii otevřeli dveře dokořán, založili ruce a „tak se ukaž, Demokracie. Konej!" Demokracie nemá nožičky. Demokracie musí býti nesena. Inteligence demokracii sama neunese, měla by jen ukazovat směr. Demokracii musí vzít na ramena lid, ale lid je třeba naučit nést břímě svobody.

Jádro pudla spočívá v systému vzdělávání. Jsme vychováváni sterilně bez odkazu na dění mimo školní budovu. V diskuzi se (když už) pokoušíme reflektovat nejvýše druhou světovou válku. Komunismus je nám direktivně nařízeno odsuzovat. Evergreeny gymnaziálních slohových prací stále zůstávají: Moje maminka, Můj tatínek, Moje rodina nebo Zážitek z prázdnin. Školy si nutně musí zachovat apolitičnost, ale nemůžou se hermeticky uzavřít veřejnému dění. Zájem o věci veřejné nepřijde, dokud budou tyto záležitosti každodenního společenského dění stigmatizovány.

„Vzdělání je to, co člověku zůstane, když zapomene, co se naučil," je jeden ze známých výroků Jana Amose Komenského, učitele národů.

Úkolem vzdělávacích ústavů by mělo být vzdělávat učit myslet, nikoli drtit fakta a poučky. O demokracii, ústavním pořádku, lidských právech, humanismu se učíme stejně mechanicky jako o Archimédovu zákonu nebo o Pythagorově větě. Demokracie je dvojtečka. Na poválečné dějiny v hodinách dějepisu často nedojde řeč vůbec. Svobodě nelze naučit, svobodu nutno si osvojit.

Václav Havel upozorňoval, že demokracie má jednu zásadní nevýhodu musíme se jí účastnit všichni.

Čtvrt století od Revoluce však neexistuje v Čechách standardní občanská společnost, která je conditio sine qua non demokratického parlamentárního uspořádání státu. Třeba přiznat, že v naší národní historii nemáme k občanské společnosti precedens, a uplatňujeme tedy osvědčené: pasivní rezistenci a alibistickou konformitu. (Snad doplácíme na nekrvavé národní dějiny?) Nechodíme k volbám; nevíme, co se kolem nás děje; snadno podléháme vlivu médií; doufáme, že za nás stát který je mylně chápán jako vnější hybatel, kterému nejsme povinováni ničím a on nám vším, a kterého snad ani nejsme součástí všechno (nějak) vyřeší, kdežto bychom to měli být právě my, kdo se chápe iniciativy.

Stát jsme my! přesto, že si to ne každý uvědomuje, nevěřte prorokům katastrof je u nás hezky!

Jakub Černý, student Gymnázia J. A. Komenského Nové Strašecí