Malí diváci zapomněli na mobilní telefony, počítače, cédéčka, DVD a televizi. Seděli tiše jako pěny a jen poslouchali. Také se  ochotně přidávali, zkrátka nechali se úplně strhnout.

Pak že jsou dnešní děti jiné. Kdepak, také nejvíce potřebují a ocení, když se s nimi někdo zaobírá, někdo se s nimi baví a povídá si. Vždyť se taky nechali chytit na stejnou pohádku jako my. A herci jsou vlastně také stejní.

Na Popelku Evy Hruškové jsem si vzpomněla až po letech, kdy ji snad vytáhli z trezoru. Vzpomněla jsem si, že jsem ji  kdysi dávno viděla, asi ve školce.
Ale  prý se mi moc líbil její princ, Jiří Štědroň. Dokonce jsem jednou moc prosila moji matku, aby mě vzala s sebou, že chci toho prince moc vidět.
Bylo to tak začátkem sedmdesátých let, v době, kdy sklizeň chmele byla celonárodní  úkol. Jiří Štědroň  totiž zpíval u nás v Hořesedlích česáčům. Tam jsem ho tehdy viděla, ale to už si bohužel nepamatuji.

Jana Přeučila si tedy pamatuji spíše jako padoucha různého kalibru, to mu šlo skvěle. Ale vlastně si ho vybavuji v hraných černobílých pohádkách. V Rozmarýnku, kde byl společně čertík Bertík se Štěpánkou, pohádky tahal papoušek. Párkrát vytáhl tuhle kratičkou, snad desetiminutovou pohádku, kde hrál Jan Přeučil prince a moc mu to slušelo.

Ostatně, jak jsem při povídání s ním poznala, je to slušný, příjemný člověk. Eva Hrušková jakbysmet a vzájemně se hezky doplňují.