Za nejlepší éru považuje kapitán týmu období, kdy se do Rakovníka vrátili kmenoví hráči působící v extralize. V té době dařilo jako nikdy dříve, ačkoli mužstvo bylo bez oficiálního trenéra. Hráči vytvořili skvělou partu, které se podařilo dvakrát ovládnout regionální ligu a po postupu do Národní ligy s přehledem tuto soutěž vyhráli. Následně se v Rakovníku tři roky hrála nejvyšší republiková soutěž – extraliga.
V rozhovoru pro Rakovnický deník vyprávěl o radostných zážitcích, které v klubu prožil, o trenérech a také o smutných okamžicích, které ho mrzí dodnes.
Jiří, v kolika letech jste začal s hokejbalem?
V jedenácti, takže už hraji osmnáct let.
Začínal jsme doma v Rakovníku?
Ano, tehdy to bylo pod vedením Pavla Pospíšila. K hokejbalu jsem se vlastně dostal tak, že jsem si společně se svým bratrancem Michalem Hubálkem všiml plakátu, kde stálo, že HBC Rakovník pořádá nábor. Před tím jsme si jen tak pro zábavu hráli s tenisákem před barákem a tato nabídka nás oba zaujala, tak jsme si řekli, že to půjdeme vyzkoušet a byla to skvělá volba.
V jakých klubech jste doposud působil?
Pokud si vzpomínám správně, tak jsem kromě rakovnického klubu v žádném jiném mužstvu trvale nebyl. Pamatuji si, že jsem si kdysi byl zkusit několik tréninků v Kovu Praha, to když jsem studoval v Praze. Nicméně zápasy jsem hrál vždy pouze za HBC Rakovník, s výjimkou vyjednané dohody, kdy jsem odehrál dva zápasy za kladenský klub Jungle Fever.
Věnujete se také i jiným sportům?Spíše jen rekreačně. Občas chodím běhat a v poslední době se věnuji také posilování. Hokejbal je asi jako každý kolektivní sport časově poměrně náročný. Trénovali jsme i třikrát v týdnu a o víkendy se hrály zápasy. V žácích jsme odehráli i dvě utkání za jeden den, takže se hrálo jak dopoledne, tak odpoledne. Na jiné sporty už tedy nezbývalo moc času.
Na jakých všech postech jste působil?
Když jsem s hokejbalem začínal, byla v Rakovníku vlastně pouze kategorie starších žáků, přestože jsem ročníkově spadal ještě do kategorie mladších. Většinou jsme si šli zahrát jen na několik minut a v té době jsem působil na postu útočníka. Později, když jsem přešel do své kategorie mladších žáků, začal jsem hrát v obraně, kde mi to vyhovovalo nejvíc a na tomto postu působím dodnes.
Máte nějaké příjemné vzpomínky z mládežnických oddílů?
Za svou dosavadní kariéru mám hezkých vzpomínek mnoho. Když si vybavím všechny věkové kategorie, kterými jsem si již prošel, tak v každé byl nějaký okamžik, na který rád vzpomínám. Pamatuji si třeba finále z mistrovství České republiky mladších žáků, kam se nám podařilo postoupit. Z mládežnických soutěží nejraději vzpomínám na turnaj Pražský míček. Bylo to už v mladším dorostu, s účastí extraligových klubů a úžasné bylo, že nás v té době bylo v týmu asi jen osm a přesto jsme dokázali vyhrát. Sice to bylo fyzicky strašně náročné, ale nakonec jsme ve finále porazili Ústí nad Labem, které bylo naprostou špičkou v extralize, 1:0. Musím přiznat, že se nám vždy podařilo vstřelit rychlou branku a potom jsme zaparkovali autobus na modré čáře.
Z pozdější doby by jste si také něco vybavil?
Později to už bylo v A-mužstvu, kdy jsme postoupili do 1. Národní ligy a hned první sezonu se nám podařilo vyhrát. Za celou sezonu jsme prohráli pouze párkrát, jinak se nám po celou dobu vedlo velmi dobře. Ta vynikající parta se utvářela již tři roky dopředu, kdy se z extraligy vrátili Martin a Ondřej Tvarůžkovi a také nám pomáhal Jan Pospíšil. Na tyto čtyři roky své kariéry vzpomínám nejraději, jelikož jsme vyhráli vše, co se dalo.
Vzpomenete naopak na nějaký okamžik, který vás nejvíce mrzí?
Také toho je samozřejmě více. Jedna věc, která mě docela mrzí, když jsme ještě v mladších žácích hráli vyřazovací část a šlo nám o postupová místa. Přestože se utkání proti České Třebové vyvíjelo dobře, nakonec jsme prohráli a z mého pohledu si myslím, že byl zápas „prokoučovaný“. Nevím proč, ale toto utkání mi nedá spát ještě dnes.
Vzpomenete něco dalšího?
Určitě mě mrzí, že se v A-týmu nepodařilo využít potenciál, který zde byl pro extraligovou soutěž. Nemyslím si, že by za to mohl přístup hráčů, ale spíše selhal management našeho klubu. Mohli jsme hrát extraligu na úplně jiných příčkách, než v boji o záchranu. Za tím si pevně stojím.
Je nějaký vysněný cíl, kterého byste rád docílil?
Z hlediska hokejbalu už nyní žádný cíl nemám. Kam jsme to dotáhli s A-mužstvem v době naší největší éry, je asi „strop“. Samozřejmě bych mohl říci, že bych si velice přál vyhrát s HBC Rakovníkem extraligu, ale musíme stát nohama na zemi. Šance hrát důstojnou roli zde byla, ale bohužel jsme ji promarnili.
Jak byste zhodnotil sezonu vašeho mužstva před příchodem pandemie?
Když budu mluvit o sezoně 2019/2020, tedy sezoně před covidem, tak jsme nastupovali ještě v 1. Národní lize a již před sezonou jsem měl obavy, že náš kádr nebude takový jaký by měl být. Obával jsem se, že naše mužstvo nebude připraveno natolik, abychom mohli v lize zastávat důstojnou roli. Později se to také začalo projevovat, i když musím říci, že výsledkově to zase tak špatné nebylo, bohužel se nepodařilo zápasy dotáhnout do vítězného konce. Je to hlavně tím, že zde máme opravdu tvrdé jádro, které se dokáže v těžkých chvílích stmelit dohromady a jsme schopni se vzájemně vyhecovat k lepším výkonům. V té sezoně to však už nestačilo, kladně ji tedy hodnotit nemohu, jelikož jsme skončili předposlední.
Aspoň se nám podařilo vyhrát poslední zápas sezony s Přeloučí 3:1, takže jsme se s ligou loučili přeci jen vítězně.
A následující sezonu, jak jste ji viděl?
Tu bych nerad hodnotil, jelikož jsme doma očekávali narození potomka a nejen z tohoto důvodu jsem klukům oznámil, že si udělám od hokejbalu pauzu. Chtěl jsem se věnovat především své rodině a také jsem měl pocit vnitřního hokejbalového vyhoření. Pauzu mám vlastně i nyní, jen občas si jdu s klukama zatrénovat, když je chuť a čas. Hodnotit tuto sezonu mi tedy zatím nepřísluší a raději bych to přenechal někomu jinému. Ale kluci odehráli čtyři zápasy, dva vyhráli v základní hrací době, dva vyhráli v prodloužení, a tak si myslím, že to mohou hodnotit pozitivně. Nyní se ukáže jak vše bude probíhat dále, ale spíše se soutěž již nerozjede.
Jak probíhala příprava vašeho mužstva v době nouzového stavu?
Dokud to bylo možné, tak jsme se scházeli v určitém počtu. Máme „výhodu“, že je nás v mužstvu poměrně málo, takže jsme trénovali aspoň jednou týdně, ale později to bohužel zakázali úplně. Na jaře se nehrálo vůbec, jelikož hřiště bylo zavřené. Příprava tedy probíhala minimálně.
Zažil jste nějakého trenéra, kterému nejvíce vděčíte za získané zkušenosti?
Na tuto otázku se odpovídá těžko. Nicméně mohu zmínit Pavla Pospíšila, který mě zezačátku vedl, od kterého jsem pochytil základy, dostal mnoho užitečných rad a vypěstoval ve mně lásku k tomuto sportu.
Poznal jste i další trenéry?
Samozřejmě, dále mne trénoval trenér mládeže – Roman Němeček, který uměl z mančaftu dostat maximum, fyzické přípravy pod ním byly opravdu náročné a dávaly smysl. V extraligových sezonách nás trénoval Pepa Moravec, který je sice svůj, ale vzpomínám na něj rád. Nejvíce vtipné ovšem je, že v době naší největší éry s A-mužstvem, jsme vlastně žádného oficiálního trenéra neměli. Vedl nás Martin Tvarůžek a také mu pomáhal Jan Pospíšil. Je paradoxní, že když se nám dařilo nejvíce, vše jsme zvládali bez trenéra. Pokud bych měl tedy zavzpomínat na nějakého trenéra, se kterým náš klub zažil nejvíce úspěchů, byl to zmíněný (ne)trenér Martin Tvarůžek, ale samozřejmě to byla zásluha celého našeho mužstva.
David ŠRÉDL
