Tohle se dá těžko vymyslet. Slečna z Karibiku se na Georgijské univerzitě ve městě Athens potká s českým atletem. Přeskočí jiskra a s Petrem Novotným se stanou manželi. Z Spojených států se přestěhují do Česka. Mají tři děti a žijí v rodinném domě kousek od Kladna ve Cvrčovicích.

„Když jsem poprvé přijela do České republiky a uviděla do lesoparku na Sletišti zasazený kladenský stadion, hrozně se mi tam zalíbilo. Přišlo mi to jako vysněné místo. Byl to první dojem, myslela jsem, že takhle to tady vypadá všude. Časem jsem ovšem zjistila, že Sletiště je jen jedno,“ usmívala se při exkluzivním rozhovoru pro Deník třicetiletá Hilenn James.

Jak jste s Petrem na sebe narazili?
Na univerzitě jsme trénovali stejné disciplíny. Obdivovala jsem, jak je Petr cílevědomý a jak dokáže tvrdě pracovat. Chtěla jsem se mu v tom vyrovnat. Měla jsem sice talent, ale trochu mi chyběla pracovitost a píle. Začali jsme víc spolupracovat a zakoukali jsme se do sebe. (směje se)

Kdo je Hilenn James
Rodačka z Port-of-Spain na ostrovním státu Trinidad a Tobago se v roce 2015 s manželem Petrem Novotným a dvouletou dcerou přestěhovala do České republiky. O rok později přišla na svět dvojčata, ale ani starost o početnější rodinu neodradilo talentovanou Hilenn od milované atletiky. Sice zatím nedosáhla na své osobáky z působení na americké univerzitě (koule 17,03 m a disk 55,92 m), ale i tak patří v Česku k nejlepším vrhačkám a v extraligových kláních je oporou družstva kladenských atletek.

Před pěti lety jste s manželem přesídlila do České republiky, byli jste v tom zajedno?
Odjeli jsme hlavně proto, že Petr má rád svou zemi a chce mít na Vánoce ustrojený stromeček a smaženého kapra. (směje se) Domluvili jsme se o tom, když jsem dostudovala. Petr skončil o rok dřív, ale bez zelené karty nemohl v Americe najít uplatnění. Chtěla jsem, aby byl šťastný.

V Evropě jste před tím nikdy nebyla, jak jste si tu zvykala?
V létě je tady jako skoro na Trinidadu. Horší to je, když přijde zima… Jsem trochu introvert, nepotřebovala jsem se hned zapojit do nové společnosti, ale časem jsem poznala, že lidi jsou v Kladně přátelští a usmívají se. Proti Praze, kde jsme předtím nějaký čas žili, jsou domáčtější. Jiná kultura a způsob života mi ukázaly nový úhel pohledu na život.

Jiří Kubíček, na snímku z roku 2009, kdy patřil k nejvlivnějším funkcionářům v českém fotbale
Kubíček o fondech a lidech na rozhodčí: U nás to jinak nejde

Čeština je cizinci považována za velice obtížný jazyk, na co si troufnete?
Česky se učím hlavně doma se svými dětmi. Nechci se biflovat mechanickým způsobem, spíš preferuju zábavnou formu. Něčemu rozumím, znám některé obecné výrazy i věty, ale je to běh na dlouhou trať. Lidi se se mnou baví spíš anglicky, protože se snaží ode mě něco pochytit, anebo se mnou nemají trpělivost. (směje se)

Máte v Česku nějakou pracovní zkušenost?
Po mateřské jsem začala pracovat. Udělala jsem si kurz na programování a stále se tím zabývám. Líbí se mi, že mohu mít flexibilní pracovní dobu. Den si mohu libovolně rozdělit na rodinné povinnosti, svou práci i trénink. Dá se to dobře skloubit dohromady.

Žijete pět let ve střední Evropě, nestýská se vám po vaší kultuře, karibském slunci a moři?
Stýská se mi hlavně v létě, když je tady teplo a objeví se tu jako na Trinidadu spousta tropického ovoce. Zatím se nám tam z několika důvodů nepovedlo vyrazit. Je to ale plán do budoucnosti. Chci, abychom se tam vypravili všichni, celá rodina. Kontakt mi chybí, S matkou jsem ale aspoň často ve spojení přes Whatsapp.

Co můžete prozradit o své vzdálenější atletické minulosti?
Startovala jsem na Karibských hrách a v kouli vyhrála kategorii do sedmnácti let. V Americe jsem pak skončila sedmá na celostátním univerzitním mistrovství v hale NCAA divize 1 (nejvyšší soutěž – pozn. red.). Úspěchy přicházely spíš díky atletickému talentu, až na univerzitě jsem se zlepšovala po systematickém tréninku.

Co se ve vašem sportování změnilo, když jste se ocitla v Česku?
Nějaký čas jsem trénovala v Praze s výbornou českou diskařkou Věrou Cechlovou, a ta mi dala doporučení, že bych mohla závodit za Kladno. To se mi kvůli krásnému stadionku na Sletišti velice zamlouvalo a nakonec jsme poblíž Kladna zakotvili.

A mimochodem, jak to vůbec máte s náčiním, raději berete do ruky kouli nebo disk?
Jsem vnímána jako koulařka, ale spíš se považuju za diskařku. Závody v hodu diskem si víc užívám. V Americe mi to v tréninku létalo až k šedesátce.

Miroslav Liba, předseda středočeského krajského fotbalového svazu.
Jak se hraje o fotbalovou moc: Šmicer proti Libovi, dopisy a Malík jako tajemník

Jak vidíte svou atletickou budoucnost?
Sportovat se budu snažit tak dlouho, dokud to půjde, ale přála bych si stát se profesionální atletkou. Chtěla bych se jednou ráno probudit, mít na starosti jenom trénink. (směje se) Se třemi potomky to je ale náročné. I tak bych to chtěla ještě někam dotáhnout.

Máte na mysli třeba nějaký šampionát nebo olympiádu?
Kdybych mohla sportovat na sto procent, byla bych schopná závodit s nejlepšími na světě a proč ne i na olympiádě? Dřív jsem měla mateřské povinnosti, ale vyjít by to ještě mohlo. Je to můj sen. Nepodporuje mě sice žádné středisko, na masáže nebo fyzioterapeuty si musím vydělat, ale laťku mám nastavenou vysoko. Když člověk ví, o co kráčí, je všechno jednodušší.

Budete chtít, aby se atletice věnovaly i vaše děti?
Když jsem byla malá holka, pamatuji si, jak můj táta chodil běhat. Líbilo se mi to a motivovalo mě to. Chtěla bych sportování svým dětem taky předat a být pro ně příkladem. Myslím, že sport je pro život hrozně důležitý. Když se člověk snaží něco dokázat, zkušenosti ze sportu mu hodně pomohou.