Ultra

Koukám se tady na vaše stovky. Váš nejlepší čas v Grünheide 82 6:17:56 po sedmi letech od první stovky jste to posunul o dvě hodiny a partnáct minut dolů…

Ty stovky jsem běhal prakticky od vojny, tak asi deset let. Na vrchol se každý člověk dostává po osmi letech tvrdého souvislého tréninku.

Co se tehdy na stovkách jedlo? Byly občerstvovačky?

Tam to bylo takové volnější. Muselo se jíst. Já sem si dovoloval dost. Já ji běžel na lačno, jako maraton. Na vodě. První půlku jako maraton, vlastně zadarmo. Druhou půlku jsem si sem tam máčel piškoty v ionťáku. Suchý se blbě jí. Moc jsem toho nesnědl. Na tomhle jsem skončil na dvaceti čtyřech hodinách, málo jsem jedl. 

Maraton na vodě a až pak jíst?

Jojo, prostě zadarmo, je to chyba, ale byl jsem schopný to tak zvládnout. Aby si měl prostě ještě na jednu vzdálenost sílu.

Vašku, kolik jste tehdy vážil?

Padesát osm kilogramů, pod šedesát.

Zkoušel jste se někdy zvážit před a po sto kilometrech?

Ne, vůbec.

Ultra je na vzestupu…

To bylo i za mě. Ultra – Mike Campbell – Angličan, s tím jsem se v Lausanne potkal na 24 hodinovce, ten tlačil, aby se sto kilometrů běželo jako ukázkový sport. Pak umřel a neměl nástupce, tak to padlo. V tom roce byla spousta nových disciplín, tak pak o sto kilometrů nebyl zájem. On by to asi dokázal to tam protlačit.

Šlo se ultra uživit?

Rusáci bez problému, ti nám taky utekli. Stačilo mu umístit se do desítky a stačilo mu si třeba vyměnit ty dolary. Nemusel chodit do práce a mohl běhat. Měnili lepší kurz. Za dolar měli balík. Tak nám někteří ulítli. Za mě to nebylo jako dneska, že?

Teďka to není vůbec nic, Vašku (smích).

To je kolik?

Ve Winschotenu za druhé místo asi necelých deset tisíc korun. 

To my na tom byli lépe. Nechci se vytahovat. Taky jsem dostal v přepočtu víc než bych si vydělal v práci za rok. Asi šedesát tisíc korun.

Šedesát tisíc nedostanete ale ani dneska. A kdyby jo, nikdo se s vámi nebaví. Retro se vrací, třeba se to vrátí (smích).

To byl třídenní etapový závod z Budapešti do Vídně a hlavní cena auťák. Tehdy vyhrál Maďar Kiss-Kiralyi.

Maďarům to lítá pořád a Polákům…

Ti nemají co dělat a běhaj jako profíci. To samé Rusáci. Něco jiného je, když chodíš do práce. K vytrvalosti to je dobré, ale tempo a regeneraci tomu nedáš jako když si profík.

Jak dlouho po stovce jste začal trénovat?

Druhý dne jsem vyklusával. Bez problémů. 

Zpátky do formy?

Po týdnu.

Když jste byl v nároďáku, hlídal někdo železo, hemoglobin?

My měli testy a tam bylo asi sedm prvků – laktát, hematokrit, urea… Oni to vytiskli a poslali.

I s prášky třeba?

Ne, jen výsledky. To bylo více méně pro ně.

Co by měli udělat ostatní, aby dosáhli těchto časů?

To já jim neřeknu.

Vy jste to dal?

To přišlo samo. Ne že musíš. Běhal jsem na pocity!

Jak jste se cítil, podle toho jste běžel?

No, to tělo si řekne. Jestli běžet rychle nebo pomalu. Když jsem běžel těch 6:17, tak jsem se byl proběhnout, byl jsem unavený a říkal jsem si, jeee tam ani nepojedu.

Na tento styl běhu a časy, nemůže jít člověk z fleku. To musí mít člověk neskutečně natrénováno. Kdo má zaběhnutý „jen“ maraton a občerstvuje každých pět kilometrů…

To se teď zavedlo. Před tím byli sekundanti, s někým byl tým, jel na kole, měl občerstvení, on si vzpomněl, tak se napil… A já abych se jim vyrovnal, tak vždycky dali někoho ke mně.

A to jste pil vodu?

Ionťáky, vody, piškoty. On jel se mnou celý ten závod. Jinak běžci si vozili své sekundanty.

Vašku, váš rekord, na Grünheide bylo deset okruhů, že? A nebylo to ryze silniční a běželo se i v terénu…

I písek tam byl.

Tohle všechno vás brzdí. Pamatujete si, když se vám povedla stovka?

Rok před tím. Poslední desítku to vypadalo na překonání světového rekordu. Tak se tam domluvilo, že Němec Fischer mi potáhne poslední kolo, já vydržel pět kilometrů a než abych to vydržel, odpadl jsem, nakonec jsem šel 6:29:34.

Dokázal jste vypnout?

Když jsem běžel tu čtyřiadvacetihodinovku poprvé a naposledy… Abych to vůbec přežil, tak jsem se bavil s diváky. Já s nimi hrál hru. Věděl jsem, kde kdo stojí, kdo odešel, kdo přišel, kdo přešel. Poslední kolo jsem šel deset kilometrů na hodinu, to mě rozeběhl Frank Schorter, olympijský vítěz z Mnichova v maratonu.

V cizině funguje propagace mnohem více a sami uznali, že ultra není individuální, ke kterému potřebují tým lidí, který se o ně stará.

S tím souhlasím. Don Ritchie drží nejlepší světový rekord na dráze (6:10.20) a to zaběhl v jednom roce a to jen díky lidem kolem sebe. Věděli, že má formu a udělali pro něj závod na dráze a uměli to prodat. Když jsem běžel čtyřiadvacetihodinovku, tak to bylo na pozvání a bylo to udělaný jen Jean-Paul Bousiquet. Závod udělaný jen pro něj, aby zaběhl světový víkend. Běžel asi 272, běžel jako stroj, 11-12 km/hod. Jeho běh byl něco mezi během a závodní chůzi. Celý to takhle dokázal odšourat.

Takže závod jen pro něj, ano?

Jo. Jinak se to neudělá. Věděl, že má formu, tak ten tým musel udělat závod a na ten pozvali běžce. V Lausanne na stadionu.

Teď se řeší boty. Máte schované boty?

Ty se rozpadly, byly to Nike. Slabý. Měl jsem je na půdě, koukám a podrážka se utrhla. Pak mám ještě jedny z důvodu, že když jsem běžel ve Francii a měl jsem problémy s nohou. Tam byl fyzioterapeut a ten mi ukázal, jak si mám vázat boty. A ty tam mám proto, abych věděl, jak si vázat boty. Ten fyzioterapeut říkal, že škoda, že mi neobjevil říct. Po čtyřicítce jsem u něj byl. Že jsem měl bejt šampion na pět a deset kilometrů. Podle svalů to poznal.

To jste Vašku o nulu přestřelil.

Podle stylu běhu, já měl dlouhý krok a zakopnutou nohu (zakopával jsem nohu).

Vy jste i na dráze něco odběhal za Lovosice.

Hele to bylo špatný, já to běžel z voleje, že mě ukecali. Já nebyl jako Venca Mládek, 2:16:26 maraton.

Takže jste běhal maraton za 2:19 a neměl jste rychlou desítku?

Netrénoval, no. S nároďákem zkoušeli přes počítač, tam jsi zadal výsledky, počítač ti vypracoval trénink, já měl běhat maraton asi 2:15.

Vašek si myslí, že když řekne dvaatřicet minut za desítku, že to je špatný. Vašku takže třicet dva jo?

No, něco takovýho. To je možný.

Dneska to Vašku dají na dráze a jsou rádi, že to dají.

Koukal jsem na maraton na pražský a třetí bral medaili za 2:32… A stačilo to na medaili. Když jsme běhali tenkrát, všichni běhali okolo 2:20 i pod.

A jak je to možné?

To nevím, ale my byli i se Slovákama, viď. Takže když jsem jel třeba na soustředění, tak jsem tam byl jediný Čech.

Maratony

Koukám na vaše martony. První z roku 78 Banská Bystrice 2:46?

Ne, ne, první pražský v roce 73 a byl jsem stý. S časem kolem 2:49.

Tyhle časy 2:50, až v roce 77 na 2:39, pak kolem 2:40 – 79 2:30, 2:27 rok 1982… Takže s maratony jste začal ve čtyřiadvaceti?

Dřív se ani dřív nepouštělo… Doktor by tě nepustil než ve dvaceti čtyřech letech.

Co stojí za tím, že se ty vaše časy zlomily?

To nevím, tréninky.

Hraje talent roli nebo je to jen dřina?

Talent určitě taky. Tohle je už na hraně. V Olomouci Liga 100. Tam mě pozvali a tam byl sportovní reportér a povídá, když jsi zaběhl 6:17 tak dostat se pod 6:10 není problém ne? Řekl jsem mu, že bych to tak neviděl, ale ať si zkusí běžet desítku za třicet pět minut a zkuste desítku za třicet čtyři minuty. Pak už to tak nejde. Rozhodující je i rovnoměrný tempo, a ne aby ti začal někdo s tempem cukat.

Cizina

Kam jste jezdil?

Já byl ve výběru na Olympijské hry v Los Angeles. Díky tomu jsem vynechal stovku, dostal jsem se do reprezentace a na OH. S Višnickým (František Višnický – poozn. red.). Soustředění v Tatrách. Od října ve Vlašimi, pak se střídaly Tatry, pak byl bojkot, že SSSR bojkotujte OH. Nikdo nic neřekl, trénovalo se dál, jako by se nechumelilo. Jednou byly peníze na tohle, tak se musely utratit.

Kolik jste toho zcestoval?

Hele moc ne, za mě se moc necestovalo.

Když vás zvali na stovky, například z Francie, měl jste problém, aby vás pustili?

Sehnat vízum byl problém, byl jsem za zenitem, už ode mě dávali ruce pryč.

Kolik vám bylo?

Přes třicet. To jsem se zranil v reprezentaci. Od té doby… Pak jsem se vrátil ke stovce. Ale časy jsem už nikdy nezaběhl.

Koukám na vaše časy od roku 75 do roku 98. První stovka 8:31. Váš nejlepší čas v Grünheide 82 6:17:56 po sedmi letech od první stovky jste to posunul o dvě hodiny patnáct minut dolů…

Kdybych se nedostal do nároďáku, nemusel jsem se v 84 zranit a čas mohl být třeba lepší.

Jak jste se zranil?

Propadla mi klenba a prostě jsem měl únavovou zlomeninu. To se mi stalo ve Vlašimi. V sobotu jsme měli běžet v Německu. Byli jsme na soustředění a nemohl jsem to zatajit, viď. A to bylo z ničeho nic. Měřili jsme se, byly tam dvě pětky. Trenér stál na mostě a to byl volný trénink, já dal velkou sílu do odrazu, běželi jsme tři vedle sebe a na pravý straně se to svažovalo a já, abych nemusel drobit, tak jsem se odrazil a pod klenbou mi dvakrát řízlo. Já to celý odběhl a v pohodě. Pak jsme doběhli, trenér to zapsal a ať to ještě oběhnu a jdu na hotel a já se už nerozběhl. Takže odpoledne už to taky nešlo. Díky tomu, že jsem měl slabý trénink a kluci se mnou nechtěli běhat, když byl Kavan. Tak jsem je tahal z postele a říkám, vy nejdete běhat? A oni, že mají zákaz se mnou běhat. Protože byli pak unavení na tempa, že jsem je zničil.

Dva roky jste neběhal stovku koukám. A v roce 1985 6:38 Winschoten.

To jsem vyhrál a za měsíc Ženevu jsem vyhrál.

V čase 6:23…

Tam jsem točil tu půlku pod tři hodiny, do Lausanne a zpátky.

Byl Winschoten desetkrát deset kilometrů?

Ne, dvakrát padesát.

Pokračování rozhovoru za týden.

Kateřina Kašparová
Zdeněk Kučera