…pokračování z minulého týdne

Trénink

Jaké byly objemy? Tréninkové deníky?

Tréninkové deníky jsem nevedl. Akorát když jsem to musel psát a to jsem psal a odevzdávalo se to. Jak bych ti to řekl… To nebyla pravda. Višnický to smolil na pokoji jako já. Vymýšleli jsme si. Kavan fandil stovkám. Ten mi právě netrénoval, to byla škoda. Pak jsem se dozvěděl, že se mě bál trénovat. Že by mě zkazil.

Jak?

Že by mi dal tréninky, které bych neunesl.

Naběhal jste tedy sto padesát týdně?

V naší branži, kdo neměl tisíc dvě až tisíc čtyři sta kilometrů měsíčně, tak lhal.

To bylo tolik?

To si spočítej, dvě fáze.

Právě počítám, to je darda…

Když jsem neměl na soustředění padesát kilometrů denně, tak to nebyl trénink. V zimě. Ráno třicet kilometrů, odpoledne se vyklusalo dvacet kilometrů a bylo (smích).

Kolik jste běžel tempo? Tady jste trénoval ale na maraton. Co na stovku, trénoval jste sám?

Ano.

A pracoval?

Já měl pak refundace…

Co jste dělal?

Byl jsem klempíř.

Pocházíte z Kněževse?

Ano.

Ty objemy jste neměl tak velké ne?

Když jsme chodil do práce, tak jsem běhal jednu fázi. Když jsem byl v nároďáku, tak chtěli, abych běhal ráno, to se stalo velmi zřídkakdy. Abych běžel pětku a šel do práce, to ne! Já to stavěl na dlouhým souvislým běhu.

Rychlém?

Souvislém. Střídalo se to. Kluci od Pavla Svobody… Běžela jsi rychleji, pak volněji, takhle po třech dnech.

O víkendech jste měl víc času na běh? Ponechme repre…

Buď byly závody a jinak jsem běhal v týdnu dvacet kilometrů. Víkend dlouhý souvislý běh.

Třicet až padesát kilometrů? Tak jste trénoval na stovku?

Ano.

Každý den? Měl jste jeden den volný?

Taky se to povedlo, ale bylo toho málo. To muselo být blbý počasí.

Bral jste si něco s sebou, lahvičku, piškoty?

Ne nic. Tělo si na to zvyklo.

Vy jste běhal bez ničeho, ano?

Jasně…

No jasné, přece nebude tahat svačiny…

Na soustředění nás nutili brát termosku. Ale já ji neměl.

Byly BC?

Byl ionťák. Isostar, pak rakouský. Pavel Svoboda se rozčiloval, že si mě přibrali, že na jejich nápoje běhám.

Jak jste regeneroval? Sauny?

Vůbec.

Ledovali jste?

Na soustředění. To byly vířivky. FIS hotel v Tatrách.

V Tatrách jste byli měsíc?

Tři neděle, měsíc doma, a pak znova do Tater. Třikrát za rok a dost, pak byly závody.

Měli jste běžecké volno po sezoně?

Trenér dal třeba volnější běžecký měsíc.

Dodržoval jste to?

Ne. To se někdo ptal… Ale co kdo doma běhal, to nikdo neví. Za nás to bylo téměř tajný. Z běžců ti nikdo neřekl upřímně, kolik naběhal. Když se běhalo kolem tisícovky, že nikdo v té naší branži, když byl na špici, tak se tam nedostal, aby naběhal tohleto. Prostě lhali. Kdo řekne, že naběhá měsíčně pět set kilometrů a dá maraton pod 2:20, tak kecá.

Jak se trénovalo, když jste byl doma?

Trenér mi napsal papír. Na týden, na čtrnáct dnů. My měli společné tréninky na Strahově. Tam jsme se převlékli, vyklusali do Hvězdy a tam jsme to točili.

V tuhle dobu věděli, co naběháte, ne?

Ráno jsme měli společné tréninky, odpoledne už každý sám. Takže už nikdo nevěděl.

Oba dva jste se shodli v běhání na pocit. Tenhle přístup není pro každého…

Mně bylo vyčítáno, že se nedokáži vyšťavit.

Nedovedu si vybavit vaše časy, že to nebylo naplno… Co to bylo v tom Alžírsku?

Třináct dnů, třináct maratonů, ultra maratonů… Máš tam ten průsmyk, přes hory se nedostaneš a běháš takovou osmičku.

A Korea?

Tam jsem byl s repre v roce 1983, před olympijskými hrami. To bylo výměnným systémem, Korejci do Košic. S Pavlem Madárem, který v té době s maratonem končil a jel za odměnu. Pavel Moravec jako trenér, ani jednoho z nás netrénoval, pak Martin Holas, šéf doktorů z Rudý hvězdy, Frabša jako vedoucí, ředitel Rošickýho Memoriálu. Ten dělal vedoucího ve zlatnictví a tady ty hvězdy tam dostával přes zlato. Dřív valuty nebyly, tyhle hvězdy na zlato slyšely.

Zdraví

Běhal jste radši v zimě nebo v horku?

Mně to bylo úplně jedno. Vůbec mi to nevadilo. Na Sahaře přes čtyřicet stupňů, vůbec mi to nevadilo, kolem tří tisíc metrů nad mořem. Náhorní planina a některá etapa i pětapadesát kilometrů. Ne všude šlo tábořit. S námi jelo spoustu doprovodců, Tuaregové se o nás starali.

Vašku co vaše zdraví?

Tak to kaput (smích).

To mi neříkejte, chtěl sem slyšet, že dobré…

Byl jsem teď před Vánoci na Kladně, kyčel. Mám umělý, nerad se s tím chlubím.

Myslíte, že to je kvůli běhání?

To nevím.

Kolik hodin jste naspal, když jste trénoval dvoufázově?

V deset se šlo spát, v šest jsem se probouzel.

Přes den?

Já jsem nespal, leželi jsme. Standa Tománek říkal vždycky, tak jdeme do práce a šli jsme do postele (smích). Tak na dvě hodiny. Ve tři jsme vstávali a šli jsme znova běhat.

Kdy jste běžel naposledy?

To už nevím. To jsem zkoušel, bolely mě nohy, tak jsem toho nechal.

Co říkala obec Kněževes na vaše úspěchy?

Nic (smích), to se neřešilo (smích). Já byl léta v Lovosicích a naposledy v Mladé Boleslavi. Tam odtud byl trenér, tak mě přetáhl.

Jídlo

Hodně se u běhu řeší před během, po běhu, co se jí a pije…. Co jste měl nejraději a uplatňoval jste závodní dietu?

Vůbec. Salám, závodní jídelna, co uvařili, jsem snědl.

A v nároďáku, řešili to víc?

Co vím, když jsme byli ve Vlašimi, jídelníček sestavoval Bohdan Müller. Normální jídlo. Hranolky. Když byl Kavan a zbyla večeře, přišel, flák mi to na stůl a povídá… Sežrat.

Alkohol?

Pivo jsme mohli, jedno až dvě. Když tam byl Bohdan, tak to bylo vojenský. Zvednul nás v deset od televize, abychom si šli lehnout.

Co protahování před a po výkonu?

Jo, to se dělalo…

A vy?

Málokdy. Byl jsem na to línej. Chodil jsem k Mojžíšový. Ona na atlety držela.

Vás nebolely nohy? Vždyť jste měl obrovské objemy, dřív nebyly kompresní věci…

Když jsme byli na Dunajským supermaratonu v Maďarsku, my doběhli etapu přes šedesát kilometrů, Tomáš Rusek klepal a „pánové a jdeme se projít“. Památky, schody nahoru, dolů, nohy byly unavený, ale druhý den byly schopné běžet.

Vašku, hodně lidí chodí na maratony, elita není.

My na tom byli líp…

Jak je to možné?

Ti lidi dřeli. Byla možnost dostat se na západ. Když jsem vyjel, musel za mnou být výkon. Já už jsem pak mohl cestovat sám. Organizátor za mě musel vzít veškeré náklady, já musel mít překlad potvrzení, že nebudu po státu nic vyžadovat. Na základě toho mě pouštěli. Závistivců sem zažil hodně.

Co dopink, sledovali vás?

Ano, i na stovce. Hlídaný jsem byl v cizině, první tři a čtvrtý losovaný z desítky. V Madridu na mě doktor čekal dvě hodiny. Tam tě zavřeli a dokud jsi nedal moč, tak tě nepustil. Doktor na nic nesáhl, jen ukazoval. Vše muselo souhlasit, dokumenty, kufr….

Kdyby jste se podíval, co vám dal a vzal běh?

Nad tím jsem nikdy nepřemýšlel. Co mi vzal… Jsme svobodný, třebas. Co mi dal, spoustu přátel okolo. Možnost cestovat. Taky hodně závisti.

Ale dřinu nikdo nevidí…

V každém případě ne. To jsem neříkal, že dostávám peníze.

Dovětek: Vašku to je krásné, co jste nám dokázal říct. Úplně ty nejobyčejnější momenty, jak jste si tréninkově při čtyřiceti až padesáti kilometrovém běhu nevzal pití, hodinky… To by ze současných běhajících pochopilo tak jedno procento.

Kateřina Kašparová
Zdeněk Kučera