Smrt bratra jí před sedmi lety změnila život. Tehdy začala aktivně běhat. V současné době patří mezi nejlepší dálkové běžkyně. „Chci lidem ukazovat, že mohou žít svůj vlastní sen,“ říká Kateřina Kašparová.

Na podzim se vám povedl životní úspěch. Doběhla jste druhá na slavném Spartathlonu. Jaké jste měla v cíli pocity?
Nejvíc jsem si přála, aby bylo teplo, protože jsme běželi opravdu v šílených podmínkách. Posledních dvacet kilometrů byl doslova boj o přežití, foukal vítr proti, padaly kroupy, a já se modlila, abych už byla v teple. Jak se říká, že doběhnete do Sparty a všude jsou kilometry lidí, tak to vůbec nebylo. Nikdo tam nebyl a já se brodila ve vodě. Proto už jsem vyhlížela teplou postel, ale když se pak dotknete nohou sochy krále Leonida, poděkujete za to, že se vám nic nestalo, tak máte úžasný pocit a to je pro mě ten největší úspěch.

Byl to nejextrémnější závod, který jste zažila?
Nezvracela jsem, což je dobré. Extrémní je i čtyřiadvacetihodinovka na kilometrovém okruhu, každý závod je extrémní jinak. Je pravda, že jsem usínala mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní, ale Spartathlon byl pro mě největším snem a nejvíc srdcovým závodem.

Jak je to s logistikou během tak dlouhého závodu?
Ta je strašně důležitá, ale stejně ji nezvládnete, když takovou trať běžíte poprvé. Nevíte, kde budete, a to ani tehdy, když už závod poběžíte podruhé, protože se může něco stát. Když jsem se vrátila domů, jak jsem byla ještě v transu, tak jsem se týden budila a šla ten kopec každý den znovu. Bolely mě nohy, protože se mi to stále vracelo. A bylo to hrozné.

Nakonec jste zaběhla historicky dvanáctý nejlepší ženský čas. Jak si takového úspěchu ceníte?
Cením si toho hrozně moc, protože se běželo už čtyřiatřicet ročníků, takže třiadvacet vítězek mělo horší čas než já. Původně jsem nemyslela ani na bednu, a možná, kdyby mě to napadlo, tak bych se i hecla. Když mi známý řekl, že to dám za osmadvacet hodin, tak jsem mu říkala: to ne, to by bylo na bednu. Pak, když mě potkal, tak se smál, že jsem to dala radši pod. Vůbec to nechápu.

Měla jste vzhledem k náročnosti Spartathlonu nějakou speciální přípravu?
Bylo to dost komplikované, protože ještě tři týdny předtím jsem jela na Mistrovství světa do Chorvatska na sto kilometrů. Měli jsme šanci i na medaili, ale nakonec to bohužel nedopadlo. Takže jsem se připravovala na stovku a na Spartathlon jsem měla jen tři týdny. Objemy se navýšily jen lehce, do toho jsem se rozešla s trenérem. Trénoval mě Radek Brunner, který Spartathlon sám absolvoval. Změnilo se hodně, v trénincích jsme zpomalila, trénovala jsem jinak, ale věděli jsme přesně, jakým tempem závod rozběhnout. Pro mě je 5:15 na kilometr nejpohodlnější a tímto tempem jsem ho rozběhla.

Spartathlon měří přes 246 kilometrů. Máte nějaký další cíl, ještě delší závod?
Nemám. Spartathlonem jsem si splnila sen na maximum. V červnu mě čeká nejstarší ultramaraton na světě, Comrades v Jihoafrické republice. Jinak ještě úplně netuším, co bude. Nevím, zda chci ještě běhat čtyřiadvacetihodinovky. Jsem na ně, na rovinu, hodně mladá. Určitě jsem byla nejmladší ženská na Spartathlonu, v týmu jsme měli jen jednoho mladšího kluka, jinak byli všichni starší. Teď mám nového trenéra, tak přemýšlím, že bych se mohla zaměřit více na maratony, stovky a pilovat rychlost, dokud to jde. Rychlost je totiž potřebná i na dlouhé závody.

Po Spartathlonu následoval velký mediální zájem…
Určitě největší, jaký jsem zažila. Když jsem se vrátila domů, byl to hrozný šrumec. Týden jsem to vstřebávala, budila se a nevěděla, zda jsem v Řecku byla, nebo ne. Byl to opravdu hrozný tlak. Až po třech týdnech jsem se dokázala srovnat. Hodně mě to zklidnilo a posilnilo.

Takže jste si nakonec splnila svůj sen.
Měla jsem tři sny, postavit si dům, dodělat si doktorát z ekonomie a zaběhnout si Spartathlon. Všechny jsem si splnila během tří měsíců. Spartathlon můj snový rok skvěle završil a já si to užívám. Používám tři slova, která jsou důležitá: trpělivost, vytrvalost a pokora. Myslím si, že pokora je vůbec nejdůležitější, protože sláva je pomíjivá. Nejvíce si cením lidí, kteří u mě byli ještě v době, kdy se o mně nepsalo a oni u mě zůstali, protože závist kolem mě je obrovská.

Extrémně dlouhým závodům řada lidí nepřijde na chuť. Nepřicházejí někdy myšlenky, že už vás to nebaví nebo že už dál nemůžete?
Tyhle myšlenky mívám akorát na kilometrovém okruhu, když běhám čtyřiadvacet hodin. Spartathlon jsem běžela 27 hodin, 47 minut a bavil mě non stop, přestože jsem v kopcích lezla po čtyřech. Ani jednou se mi do hlavy nevkradla myšlenka, že už nemůžu, nebo proč to děláš, máš to vůbec zapotřebí? Navíc dokážu vypnout hlavu, takže nemyslím vůbec na nic. Pak jsem šedesát kilometrů běžela s Maďarkou, kdy jsme se bavily německy. V noci mě zase napadala německá slovíčka. Musíte bavit sám sebe. Já pořád říkám, že ultra nemohou běhat zlí lidé, protože musíte vydržet sám se sebou a to je to nejkrásnější.

Zdá se, že mezi dálkovými běžci máte skvělou partu.
No, jasně. My nejsme soupeři, všichni si úspěch navzájem přejeme a podporujeme se. Každý, kdo doběhne, je vítěz. I poslední si užívá, že ke králi doběhl. V životě jsem nezažila větší party, než na Spartathlonu, kde dva dny po závodě pět set lidí prostě paří.

Sportu nyní obětujete spoustu času, neříkáte si někdy, že už je toho až moc?
Ne, ne, myslím si, že to mám úplně výborně rozložené. Věnuji tomu tolik času, kolik si myslím, že je zdravé. Určitě sportu dávám dost, ale rodiče jsou moji sousedé, takž jim stále věnuji hodně času. Mám priority jasně dané a na prvním místě jsou moji nejbližší, i když to tak nemusí vypadat. Svoji práci stíhám, děti matiku naučím. A když na zábavě nepiju, není to pro mě trest, dělám to dobrovolně. Naučila jsem se být svůj dobrý timemanager a čas mám po minutě rozložený.

Jak jste se dostala k učení matematiky?
Úplně jednoduše, vždycky mě bavil běh a matika. Už od základky mi šlo počítat úplně stejně, jako běhat. Po rodičích mám obrovsky rozvinuté logické myšlení. Matika a běhání jsou moje dvě velké lásky.

Koho učíte raději, děti nebo dospělé?
Čím je to složitější, tím mě to baví víc, protože u toho musím víc přemýšlet. Na dětech se hodně učím, protože s nimi musíte komunikovat jednoduše. Děti mě učí, jak komunikovat s okolím a mě to hrozně baví, protože jsou upřímné. Učím je spíš, jak přemýšlet, aby nebyly cvičené opičky.

Ráda překováváte sama sebe?
Určitě. Když umřel brácha, změnil se celý můj život. Nedávno u mě byl trenér a říkal, ty fakt žiješ svůj sen. Já ale nelžu, já opravdu tak žiju, a lidé jsou z toho v šoku. Chci jim ukazovat, že mohou žít svůj vlastní sen. Nemusí uběhnout Spartathlon nebo mít doktorát, důležité je jít si za svými sny. Za posledních sedm let jsem riskla mnoho, odešla jsem z práce, měla jsem vážně nemocnou maminku, sama jsem stavěla dům. Na něj jsem při výročí bráchy nakreslila srdce, protože dělám věci tak, jak je cítím.

Kateřina Kašparová

Narodila se 6. června roku 1986. Žije už dva roky ve Velké Bukové, sousedy jsou přitom její rodiče. Aktivně běhá, je držitelkou českého rekordu na dvanáct hodin (133,3 kilometru). V roce 2017 získala titul mistryně České republiky v běhu na 24 hodin a v Ultratrailu. Loni vybojovala druhé místo na Spartathlonu. Preferuje zdravou výživu, má za sebou i kurz makrobiotiky. Má ráda náušnice a barevné lodičky, kterých má několik desítek párů. Důležitá je podle ní ženskost, i při sportování. Získala doktorát z ekonomie, její druhou velkou láskou vedle běhání je matematika, kterou učí děti i dospělé. Baví ji vařit a péct. A miluje teplo. Jak píše na svém blogu, věří v sebe, v sílu přitažlivosti a ve spravedlnost.