Pojďme se hned na úvod přesunout o pár let zpátky. Píše se rok 2015, chodovské lvice zvládly sedmizápasovou bitvu v semifinále s Vítkovicemi a poprvé v klubové historii je čeká superfinále. Zápas před téměř sedmi tisíci diváky má překvapivou hrdinku – devatenáctiletou Martinu Řepkovou, jež dvěma brankami přispěla k výhře 4:1 nad jihoměstským rivalem Herbadentem, díky které tým kolem trenérky Michaely Marešové vybojoval svůj dosud jediný titul.

„Od té doby mne začali lidé vnímat, začali se ptát, kdo je ta blonďatá holka. Do té doby nikdo moc nevěděl, kdo jsem. Neexcelovala jsem v juniorské reprezentaci, takže tohle pro mě bylo takové otevření dveří. Důležité bylo na to navázat a udržet konstantní výkonnost, což se mi v dalších letech povedlo,” vzpomíná královna střelkyň, která se ve finálové bitvě Superfinále dokázala prosadit celkem šestkrát a s osmi body dominuje společně s Veronikou Enenkelovou i historickému kanadskému bodování.

Vám se povedlo získat první titul hned při superfinálové premiéře. Jak na to zpětně vzpomínáte?
Byla jsem strašně mladá, takže jsem si vůbec neuvědomovala, že třeba pro některé hráčky, kterým bylo v tu dobu sedmadvacet, to byl naprostý vrchol kariéry, za kterým několik let směřovaly. Já jsem si v tu dobu myslela, že tituly budu sbírat automaticky a docenila jsem to mnohem víc až zpětně. Ani jsem si možná pořádně neuvědomovala, k jakému milníku moje góly pomohly a pořádně jsem je ani neoslavila (úsměv). Tým pod Michaelou Marešovou na to byl však stavěný. Éra byla dlouhá, ale bohužel už nám poté chyběly malé kousíčky k zisku dalších titulů, což nás samozřejmě mrzelo. Jsem ale ráda, že jsme spolu držely takovou dobu a že i nový Chodov patří stále ke špičce. Je to s odstupem času jeden z momentů, na který vzpomínám opravdu ráda. 

Jaké to pro Vás vůbec bylo? Byla jste velmi mladá, vyběhla jste před několika tisíci diváky. To musí být jako z jiného světa.
To byla moje první sezona, kdy jsem na Chodově dostala prostor. Když to řeknu, tak omylem jsem se usadila v první formaci s Janou Vávrovou a Eliškou Vrátnou, bylo to super. Myslím si, že nám to opravdu sedlo a tvořili jsme spolu dva, tři roky takhle útok. Já si tyto věci moc nepřipouštím, takže když jsem tam přišla, tak jsem to nevnímala nějak výrazně. Jediné co mě zaujmulo bylo to, že na reklamní kostce mě označili jako Řepoková (smích). Jinak jsem se moc neznervózňovala, že tam bylo tolik lidí v takové obrovské aréně. Když se však teď podívám na nějaké sestřihy, tak nechápu, jak jsem to nemohla nevnímat, atmosféra byla skvělá. Mám to v kariéře obecně, že když hraju tyto vypjaté zápasy, tak si vše uvědomuji až s odstupem času. Je to něco, co bych přála každému florbalistovi zažít. To je zřejmě vrchol každého sportovce zahrát si před tolika tisíci diváky ve velké aréně.

Ve finále jste dvěma brankami pomohla k vítězství, jedna z nich byla navíc vítězná. Patří tyto trefy k nejcennějším v kariéře?
Řekla bych, že jsou jedny z nejcennějších, ale asi bych tam zařadila i branku ze sedmého duelu semifinále s Vítkovicemi v prodloužení, která nás poslala právě do superfinále. Od té doby mě začali lidé vnímat, začali se ptát, kdo je ta blonďatá holka. Do té doby nikdo moc nevěděl, kdo jsem. Neexcelovala jsem v juniorské reprezentaci, takže tohle pro mě bylo takové otevření dveří. Důležité bylo na to navázat a udržet konstantní výkonnost, což se mi v dalších letech povedlo. 

Takže Vám vlastně superfinále otevřelo brány do vrcholového florbalu.
Přesně tak, byl to pro mě takový začátek. Spoluhráčka Nela Jiráková mi právě říkala, že na superfinále dorazila v pozici diváka a ptala se svého kamaráda, kdo že je ta hráčka s číslem 22. Myslím si, že si mě potom začali lidé více všímat. 

Chodov čeká po čtyřech letech změna, superfinále si zahraje s Ostravou. Vy jste se v roce 2018 postavily Ostravě ve finále poháru. Prohrály jste, takže se asi nevzpomíná moc dobře.
Ostrava je v tomto opravdu nevyzpytatelná. Myslím si, že Jakub Robenek (trenér – pozn. red.) tam udělal opravdu velký kus práce. Je to opravdu velkým dílem i jeho zásluha, že je Ostrava v superfinále. Myslím si, že si dokáží vážit toho, že hrají superfinále či finále poháru. Jsou schopni se vytáhnout k opravdu dobrému výkonu a je těžké se na ně připravit, protože člověk neví, co od nich čekat. Každý nám před finále říkal, že jsme velké favoritky a možná jsme byly čtyřicet minut lepším celkem, ale na to se nikdo nekouká. Ony zahrály ty nejdůležitější momenty strašně dobře, a proto ten pohár vyhrály.

Troufla byste si na nějakou predikci?
Myslím si, že to Chodov bude mít těžké. Ani ted’ si nedokážu troufnout říci, který tým může vyhrát. Oba za sebou měly odlišné série, jeden vyhrál čtyři nula, druhý za sebou má sedmizápasovou sérii. Ostrava zas porazila čtyřikrát za sebou Vítkovice, což se dlouho zdálo pro kohokoliv jako téměř nereálné. Bude to velmi atraktivní superfinále a myslím si, že je to i dobrá změna pro ženský florbal, že o titul nehrají opět Chodov s Vítkovicemi. Myslím si, že zápas přinese spoustu gólů a otevřený florbal. Jsem na to sama zvědavá. 

Nakousla jste sedmizápasovou sérii Chodova s Tatranem. Vy jste před tím jediným titulem také hrály semifinále na sedm zápasů. Byla to pro vás tehdy velká výhoda, že jste do superfinále vstupovaly s tím, že máte za sebou těžkou sérii?
​U nás byl obrovský chtíč hrát superfinále. Tenkrát měly Vítkovice opravdu výborný tým, hrála tam Hana Sládečková či Denisa Ratajová. Když se řeklo Vítkovice, tak bylo také téměř nereálné je porazit a my jsme s nimi dokázaly v sérii držet nejen krok, ale nakonec je i vyřadit. Rozhodovaly opravdu detaily a možná jsme byly trošku šťastnějším, než lepším týmem. Nás ale určitě nakopl vůbec ten pocit, že si zahrajeme první superfinále pro klub v historii. Pro mě osobně byla zmíněná série daleko těžší. V superfinále jsem totiž nepochybovala ani vteřinu, že bychom prohrály. Semifinále mi dalo hodně energie, proto jsem týmu tolik věřila. Výhoda to určitě může být, ale také nemusí. Sedm zápasů je sedm zápasů, tělo to cítí. Někomu to ale může vyhovovat, že bude rozehraný. Myslím si, že přeci jenom týden je dostatečný čas na regeneraci před klíčovým zápasem. 

Jak moc sledujete cestu Chodova, jste v kontaktu s holkami, se kterými jste působila dříve či se s nimi současně potkáváte v reprezentaci?
Musím říci, že se Chodov celý obměnil. Od mého odchodu prošel tým velkou obměnou. Přiznám se, že téměř většinu týmu neznám. V kontaktu s holkami jsem, většinou si napíšeme s Eliškou Trojánkovou nebo Magdalenou Pláškovou a zeptám se. Pravidelně sleduji výsledky, ale zápasy moc nestíhám, jelikož většinou hrajeme v podobné časy. Já jsem obecně florbalový fanoušek a snažím se sledovat vše, co se dá. Já jsem ráda, že holky po prvním víkendu, ve kterém dvakrát prohrály, ukázaly svoji kvalitu a do série se vrátily. Věřím, že i pro Tatran to musela být skvělá zkušenost a jsem ráda, že se další ženské celky tlačí dopředu. Je to důležité pro celý florbal u nás, že jsou semifinálové série napjaté a není to jednoznačné, jako občas v předešlých letech. Samozřejmě si někdo řekne, že Ostrava porazila Vítkovice 4:0, ale kvalita v jednotlivých zápasech byla úplně někde jinde.

Zatímco v Česku se chystá superfinále, vy jste teď začaly semifinále se Zollbrückem. Po prvním víkendu je série vyrovnaná 1:1. Čeká vás tedy ještě velký boj, že?
Já jsem ani nečekala, že série bude jednoduchá. Přeci jen hraje spolu druhý a třetí celek po základní části. Zápasy jsou hodně fyzicky náročné. Je to super, čím více kvalitních zápasů, tak tím lépe. Já si nemůžu stěžovat a doufám, že i další utkání budou ve stejném tempu a atraktivní jako doteď. 

Je ta série specifičtější pro vás s Nelou Jirákovou i díky tomu, že na druhé straně stojí vaše krajanky Nikol Pekárková, Lucie Řezáčová a Veronika Zittová? 
Já se musím přiznat, že v nějakém bližším kontaktu s holkami nejsme, maximálně tak s Nikol Pekárkovou, s tou si občas napíšeme. Myslím si, že to, alespoň z mého pohledu, nijak extra neprožíváme. Přeci jen bydlíme na druhém konci Švýcarska, takže to pro nás není speciální derby, jako kdybychom hrály s holkami, které hrají poblíž, třeba v Zugu nebo Winterthuru. 

Takže k nějakému českému hecování a podobně na palubovce nedochází? 
Ne to ne. Akorát mám momentálně od Nikol hezkou památku na obličeji. Nebyla to však její chyba, spíše chyba pořadatelů, že tam nechali reklamní panely, na které jsem spadla hlavou a zády. Teď už je to vcelku dobré, vypadala jsem hůře. Jsem ráda, že se mě teď každý bojí (smích). 

Ve Švýcarsku je letošní novinkou, že se série hrají na čtyři vítězná utkání. Ovlivnilo vás to už ve čtvrtfinále? 
Loni si myslím, že nás to stálo sérii. Z Česka jsem nebyla vůbec zvyklá na to, že rozhoduje již třetí zápas, takže to pro mě byla novinka. Novinku jsem rozhodně uvítala, protože si myslím, že se série lámou ve čtvrtém či pátém zápase a že to švýcarská soutěž potřebuje. Jediné, z čeho jsem trošku zmatená, je cestování, jelikož se zde hraje jeden zápas venku a další hned doma. Musím říci, že když jsme čtvrtfinále hráli v sobotu v Bernu v sedm hodin večer a hned v neděli doma, tak to bylo docela náročné a to nemluvím o tom, jak že to teď praktikujeme několik týdnů v kuse. Konkrétně už začínáme pátý, takže v tomto ohledu je to vcelku divoké. Na druhou stranu je fajn, že se odehraje více kvalitnějších zápasů.

Adam ČERNÝ