Na mistrovství Evropy v SuperBuggy jste skončil sedmý, a i zde jste byl nejlepším Čechem, když jste o 19 bodů porazil osmého Petra Bartoše…
S Bartošem jsem víceméně soupeřil od začátku roku. Jednou se to povedlo jemu, jednou zase mně. Já jsem šel do sezony s tím, že chci být v Evropě do pátého místa. To se sice nepovedlo, po celou sezonu jsem byl spíš kolem šestého místa a nakonec mě od něj dělilo jedno horší umístění, než měl šestý Hinnenkamp. Oba jsme měli dvě třetí místa, jedno čtvrté, ale on byl jednou pátý, kdežto já osmý, poté devátý. On měl sice další výsledky horší než já, ale to jedno páté místo nakonec rozhodlo. Na tom už ale tolik nezáleží, jestli jste šestý nebo sedmý, spíš mi šlo o to, abych porazil Bartoše a byl nejlepším Čechem v Evropě.

Byl nějaký závod, který se dal zajet lépe a který vás nakonec stál lepší umístění?
Můžete si před závodem něco plánovat, ale realita je pak úplně jiná. Třeba naposledy ve Francii byly neskutečné podmínky a závodit bylo téměř nemožné. Spíš to byl boj o přežití a o to, dojet do cíle.

Jak to na trati vypadalo?
Celou dobu mrholilo a trať byla opravdu téměř nesjízdná. Možná bych si mohl před závodem říci, že by bylo dobré ho zajet třeba do třetího místa, ale nakonec jsem byl rád, že jsem vůbec dojel do cíle. Během závodu jsem musel ještě zastavovat a vzít si náhradní brýle, protože ty první jsem měl úplně zamlžené, plné bláta, vody a nic jsem neviděl. Během závodu jsem projel několik louží a jak mám kuklu přes pusu, tak jsem se v jednu chvíli lekl, že nemůžu dýchat, protože se mi ta kukla přilepila k obličeji. To jsou věci, které ostatní ze stráně nevidí, ale my jezdci se s tím nehorázně pereme. V takových podmínkách je nemyslitelné někoho předjet a člověk hlavně bojuje sám se sebou.

Nehraničí takový závod s regulérností?
Jet závod v takových podmínkách opravdu hraničí se zdravým rozumem. Divím se, že nás do toho pořadatelé naženou i přes to, že se stále hovoří o bezpečnosti. Když vidím, do čeho nás pak naženou, je to pro mě napůl srandovní a napůl možná trochu k pláči. Když jsme dojížděli po závodě na technickou kontrolu, tak technici nepoznali, kdo je kdo a museli nám vzadu utírat stěrkou startovní čísla, zda máme jet na kontrolu, nebo ne.

Obě třetí místa jste zajel v Čechách, závodí se vám doma lépe?
Určitě ano. Nová Paka i Přerov se mi povedly. V Pace měl Anacleto defekt, takže jsem ho předjel čtvrt kola před cílem, kdy už jsem si říkal, dobrý, jsem čtvrtý, tak bedna nebude. Najednou vidím, jak jede pomalu, tak jsem si řekl, že ho musím předjet. Zbývalo pár metrů do cíle a bylo to jen taktak. V Přerově už to bylo více vyzávoděné, ale obě třetí místa byla pěkná.

Jaký je to zážitek, stát na bedně právě před domácím publikem?
Samozřejmě je hezké být na bedně v domácím prostředí, jsou tam Češi na tribuně i na stráni a je to znát. Už když jsem přijížděl na start jako jediný Čech ve finále a lidi jsou zvlášť v Nové Pace opravdu slyšet. Jenom sem kolem nich projížděl a šel mi mráz po zádech. Ta atmosféra člověka žene dopředu. Když jsem pak vylezl ven a byl třetí, zvedl jsem ruce a celá stráň se mohla zbláznit. Takové zážitky jsou opravdu krásné.

Jak velký rozdíl je mezi závoděním na republikovém a evropském šampionátu?
V Evropě je více lidí, kteří letí jinou palbou. V každém závodě je třeba deset, patnáct aut, kteří jedou na vítězství a do poslední chvíle se neví, kdo vyhraje. Je tam větší konkurence, větší rány a kontakty, větší souboje, a i když startuji z první řady, nemám nic jistého, protože i v druhé a třetí řadě jsou kvalitní jezdci, kteří se po první zatáčce mohou objevit těsně za mnou, nebo mě i předjet.

Evropský šampionát vyhrál již posedmé Bernd Stubbe, co na něj říkáte?
Bernd sedmým titulem vyrovnal legendárního závodníka Williho Rösela, takže já teď v podstatě závodím s nejlepším autokrosařem všech dob, protože bude závodit dál. A i když nechci předbíhat, tak má k titulu nejblíž. Jeho kvality, progres a auto, co se týká techniky, naladění a funkce na trati – to je nehorázné.

Co vás čeká nyní?
Sezona mi ještě nekončí, neboť mě čeká setkání mistrů v Sosnové, kde jsou i jezdci, kteří jezdi rally a rallycross. Každý rok tam přijede někdo známý, byl tam např. i Sebastien Loeb, vloni tam byl Marrku Alén nebo Juha Kankkunen. Jsou to takové exhibice různých hvězd z motosportů z celé Evropy.

Říkal jste, že v mistrovství republiky dochází k úbytku jezdců, a proto se budete rozhodovat, zda ji vůbec pojedete, to však v mistrovství Evropy nehrozí?
Evropa je pro nás jasná a nebojím se, že by tam zmizeli jezdci. Jezdí nás padesát až šedesát, a i kdyby se to snížilo třeba na polovinu, pořád je to dost. Jinak tam už je kalendář jasný a pojede se stejně jako letos – tedy stejné závody ve stejných termínech.

Neláká vás jezdit i na jiných závodech?
Je pravda, že se jezdí třeba ještě Mistrovství Zóny střední Evropy, které se koná například v Rakousku, Maďarsku, Itálii, na Slovensku nebo i u nás. Zde máme takovou tradici, že vždy jedu poslední závod. Dříve se jezdila Maggiora, teď se jezdí Nyirád. Na těchto závodech jezdí více jezdců, než na republice, a i když zde nejsou tak kvalitní jezdci a tratě, tak pokud by mistrovství republiky bylo tak špatné, mohli bychom uvažovat i o té Zóně, ale to se rozhodneme až v příštím roce.