Francouzská metropole je totiž pro úřadující mistryní světa takřka neznámou destinací. „Byla jsem tu na závodech jen jednou, a to bylo právě v covidovém období, takže to vyjde skoro nastejno - jako bych tam ani nebyla,“ prozradila šestadvacetiletá lukostřelkyně.
„Pamatuji si, že jsme tenkrát nesměli pod hrozbou ztráty akreditace opustit hotel, ale vzpomínku na vystoupení ve světovém poháru nemám zase tak špatnou. Vystřílela jsem si tam účast na hry v Tokiu,“ vzpomínala Horáčková.
Předpokládá, že letos bude mít možnost se po metropoli na Seině trochu porozhlédnout. „Program máme takový, že jsou mezi závody volné dny, a tak se najde prostor na odpolední vycházku,“ usmála se plzeňská rodačka.
První lučík dostala už k pátým narozeninám
Lukostřelbu měla odmalička doslova na talíři. „Oba rodiče stříleli, takže to u nás byla generační záležitost. Jen jsme se ségrou převzali štafetu. Už k pátým narozeninám jsem dostala první lučík. Na druhou stranu jsme do sportu nebyli nikdy nuceni a možná proto ho stále děláme. Vážněji jsem se do střílení zakousla někdy ve třinácti,“ vyprávěla reprezentantka, jejíž maminka startovala na OH 2008 v Pekingu.
V Paříži bude dějištěm lukostřeleckých soutěží rozlehlé veřejné prostranství před Invalidovnou, historickou budovou ze sedmnáctého století, která se vztahuje k francouzské vojenské historii.
„Tam proběhnou všechny eliminační souboje. Předtím se základní část, kde se rozhodne o nasazení do pavouka, uskuteční na atletickém stadionu, který si pamatuju světového poháru,“ zmínila princip olympijských soutěží, v nichž bude startovat jednak v soutěži jednotlivců a pak i ve smíšené týmové disciplíně reflexní luk s Adamem Li.
Muži i ženy střílejí ze vzdálenosti 70 metrů do terče, který má průměr 122 centimetrů. Desítka zabere 12 centimetrů, což je asi jako pivní tácek. Luk váží průměrně 17 až 20 kilogramů. V základní části se vystřílí 72 šípů. Eliminační souboje probíhají vyřazovacím způsobem. Každý má tři šípy, kdo nastřílí víc šest nebo sedm bodů, vyhrává a postupuje.
Marii Horáčkové se nová olympijská kolekce líbí:
„Luk se dá složit do kufru. Dá se vlastně rozebrat na prvočinitele, takže není poznat, že se jedná o zbraň. Spíš může připomínat golfové hole. Při letecké přepravě nepatří luk a šípy mezi zbraně, takže při cestování nemáme problémy. Je to sportovní vybavení.“
S blížícím se termínem her se Marii Horáčkové závod pod olympijskými kruhy už nezadržitelně vkrádá do mysli. „Někde v pozadí ho mám celou sezonu. A to i tím, jak se o Paříži hodně mluví a že jsem se s dalšími sportovci stala tváří české výpravy. První část sezony mám uzavřenou a nyní přichází čas na klidnou přípravu, abych odjela, co nejlépe nachystaná,“ líčila.
Při soustředění má v hlavě prázdno
„Střílíme a střílíme. Ale není to pořád stejný. Mění se třeba vzdálenost a velikost terče, takže je potřeba se víc soustředit na přesnost, která se pak promítne i na sedmdesáti metrech. Nečekají mě velké objemy, ale ke slovu přijde nácvik závodního módu, to znamená střelba po šesti nebo třech šípech,“ vysvětlovala.
Aby šípy létaly do žlutého středu, je to prý hlavně o nastavení hlavy. „Není to o fyzičnu a síle, ale o soustředění a o tom, jak nejlépe ukočírovat hlavu a správně technicky provést pohyby.
play_fill
Na závodiště se lukostřelci dostanou hodinu před začátkem. „Poskládáme luk, rozcvičíme se a rozstřílíme. Trochu si upravím zevnějšek, zkontroluju oblečení, abych se dobře cítila. Posledních deset minut spíš sedím. V hlavě mám prázdno a nasávám atmosféru. Jen tak nasucho natáhnu luk bez šípu. Když jsou dvě minuty do startu, už stojíme na čáře. Když čas vyprší, trenéři spustí pokřik a jde se na to,“ popsala poslední okamžiky před soutěží.
Na větších závodech dokážou diváci vytvořit bouřlivou kulisu. „Fandí se a dá se to přirovnat třeba k tenisu. Když se lukostřelec natahuje, tak je ticho, ale když vystřelí šíp, ozve se hluk třeba jako na fotbale,“ usmívá se.
