Zazávodit si na okruhu a navíc v automobilu značky Porsche se nepoštěstí jen tak někomu. Vám se to splnilo. Jak jste se k závodění vůbec dostal?
K padesátým narozeninám jsem si pořídil závodní porsche, do té doby jsem nezávodil. Zkoušel jsem s ním jezdit, navíc v roce 2007 vznik Klub sportovních aut. Řekl jsem si, proč to nezkusit. Byl jsem jeden z prvních členů.

Kde jste proháněl váš sporťák zpočátku?
Na okruhu v Mostě a Brně. Vždycky jsem si myslel, že umím jezdit. Byl jsem přesvědčený, že když vjedu do zatáčky a začnou pískat pneumatiky, tak je to správné a nejrychlejší. Není tomu tak. Ty první závody mi jasně ukázaly, že závodit neumím. Musel jsem na sobě začít hodně pracovat, navíc jsem pro závodění neměl takový talent, oproti jiným jezdcům, kteří sednou do auta a sžijí se s ním.

Vzhledem k tomu, že máte v kanceláři vystavené poháry, jste to asi nevzdal. Jak moc byly začátky těžké?
Musel jsem si najmout instruktora, abych se výkonnostně posunul. Ten si myslel, že to brzy vzdám, jelikož mi opravdu chyběl talent. Ale řekl jsem si, že když už takové auto mám, měl bych s ním jezdit po okruhu a hlavně bych se měl naučit jej pořádně a ovládat. Začal jsem poctivě makat, talent nahradil pílí a časy se postupně zlepšovaly. Dal jsem si cíl zajet okruh v Mostě pod dvě minuty s tím, že pokud se mi to podaří, pořídím si lepší automobil. To se mi postupně povedlo.

Spolupracoval jste s jedním instruktorem, nebo se jich pár vyměnilo?
Měl jsem jich několik. Učila mne například legenda rallye Walter Röhrl, několikanásobný mistr světa. Všichni instruktoři mne postupně učili závodit, jezdit. Když už jsem něco uměl, začal jsem vyhledávat závody.

A našel jste rakouský Alpenpokal …
Alpenpokal bylo mezinárodní mistrovství Rakouska, navíc tam právě byla i kategorie pro jezdce bez licence.

Jaroslav Mikoláš si splnil dětský sen. Zúčastnil se závodů vozů značky Porsche. Oporou mu na cestách byla jeho manželka Irena.

Jak dlouho jste seriál jezdil a dostavily se také úspěchy?
Závodil jsme v tomto seriálu pět let. Bylo to něco opravdu krásného, úžasného. Závodil jsem na okruhu Misano v San Marinu, v Brně, Maďarsku a dalších evropských zemí.

Závodění není jen točení volantem a sešlápnutí pedálů. Jak jste se na závody připravoval?
Trénoval jsem na profisimulátoru, na kterém trénují všichni jezdci. Měl jsem zde nastavené kompletně svůj automobil včetně pneumatik. Takže ty časy, které jsem jezdil na okruhu, jsem jezdil i na simulátoru. Je to stejné jako v autě, za půl hodiny jsem byl totálně propocený. Po jízdě jsou k dispozici data, která ukáží, kde lze zrychlit, kde zlepšit projetí zatáčky. Učil jsem se ideální stopu, zjišťoval místa, kde se dá předjíždět. Ušetřilo mi to hodně času, peněz, ale také auto. Kromě simulátoru jsem musel pracovat na fyzičce - bez ní to nejde.

Vaše snažení se brzy přetavilo v úspěchy…
Za pět let působení v Alpenpokalu jsem získal celkem dvaačtyřicet pohárů. Jednou jsem se umístil na celkovém pátém místě, dvakrát jsem skončil celkově čtvrtý a dvakrát třetí. Byl jsem z toho obrovsky nadšený. Byl to pro mne takový životní motor. Bohužel seriál po pětadvaceti letech skončil. Bylo mi to hrozně líto. Začal jsem tedy hledat jiný seriál a narazil na německý seriál Porsche Sports Cup Deutschland.

A znovu usedl do závodního Porsche …
Kdepak. Jelikož závody byly pro licencované jezdce, musel jsem nastoupit do jezdecké školy. Ve dvaašedesáti jsem tak začal chodit do školy.

Jaké to bylo?
Já, dvaašedesátiletý (v roce 2017, pozn.red.) jsem začal studovat s mladými kluky. Připadal jsem si jako jejich táta (smích). Instruktoři mne ale znali, jelikož už předtím jsem absolvoval tři jiné závodní školy.

Jaroslav Mikoláš si splnil dětský sen. Zúčastnil se závodů vozů značky Porsche. Oporou mu na cestách byla jeho manželka Irena.

Po škole jste vyrazil na okruh. Bylo to asi o něčem jiném než v rakouském seriálu…
Můj první závod s profíky byl pro mne doslova šok. Bylo to něco neuvěřitelného, něco jiného než na co jsem byl zvyklý. Na parkovišti stálo padesát kamionů, každé auto mělo čtyři mechaniky. A mezi nimi jsem byl já, který si přivezl automobil na vleku, bez náhradních gum. Měl jsem z toho obrovské nervy. Nakonec jsem dojel těsně za bodovacím místem.

To musela být pro vás motivace?
Byla. Rozhodl jsem se přihlásit do celého seriálu s cílem získat alespoň jeden bod. Začal jsem ještě více pracovat na fyzické kondici, k tomu tréninky na simulátoru. Rok jsem takto dřel, bylo to i dost na úkor rodiny. Po zaměstnání jsem mířil rovnou na trénink, končil jsem až pozdě v noci. A další den opět. 

Proč jeden bod?
Každý rok vychází následně kniha o seriálu, kde jsou výsledky. Chtěl jsem být v té knize (smích).

Nakonec ale těch bodů bylo mnohem více a letošní sezona byla ještě mnohem úspěšnější …
Nasbíral jsem čtyřiašedesát bodů a skončil celkově na jedenáctém místě. Podařilo se mi získat dva poháry. Letos jsem skončil na pátém místě, posbíral jsem deset pohárů. Jednou jsem skončil i třetí.

Další rok tedy vítězství?
Ne, ne. Rozhodl jsem se skončit. Splnilo se mi úplně všechno, co jsem si přál. Je to můj splněný sen. Přál bych to každému. Rád bych teď věnoval svůj čas rodině. Lepší už bych asi nikdy nebyl a byl bych akorát zklamaný. V tom nejlepším by měl člověk přestat.

Nebude vám svět porsche motorů chybět?
Ještě na příští rok si prodloužím licenci a nějaký závod si v německém seriálu zajedu, ale už to nebude celý seriál. Budu si vybírat oblíbené tratě. Pojedu pro radost. Kromě toho mám nabídku dělat instruktora v Mostě. Musím vše zvážit, ale u vůně benzinu chci zůstat. Bude mi to chybět, byl to můj jakýsi životní styl, vše jsem tomu podřizoval, musel jsem. Teď už nemusím a stihl jsem přibrat na váze. Kvůli tomu, že chci ještě občas jezdit, musím znovu na sobě pracovat.

Zatím jste se nezmínil, kdy jste v nabitém programu připravoval auto?
O to se mi naštěstí staral rodinný příslušník. Kdybych se musel ještě starat o auto, časově bych to nezvládl.

Jaroslav Mikoláš si splnil dětský sen. Zúčastnil se závodů vozů značky Porsche. Oporou mu na cestách byla jeho manželka Irena.

Co vůbec na závodění a na tu dřinu říkala rodina?
Rodina mne v tom podporovala a podporuje. Vlastně jsem se přihlásil do německého seriálu i díky manželce, která když viděla to mé nadšení, tak mne sama nasměrovala. Manželka navíc se mnou absolvovala všechny závody, jelikož nejsem příliš jazykově vybavený, veškeré formality a nutné věci na závodech vyřídila. Moc ji za to vše děkuji, stejně tak rodině. Teď bych si chtěl udělat čas hlavně na ně.

I přes ten obětovaný čas, absolvoval byste to vše znovu?
Ano. Jsou to nádherné vzpomínky a na to se nezapomíná. Projezdili jsme s manželkou evropské okruhy. Někdy jsme si udělali prodloužený víkend. Zároveň jsem si ale dokázal, že tvrdou prací a pílí se dá dosáhnout úspěchů. Velmi rád tak používám větu: „Jdi za svým cílem, nic není nemožné”.

Jaroslav Mikoláš se narodil 1. dubna 1955 v Praze. S rodiči bydlel v Praze - Suchdole vedle dnešní České zemědělské univerzity. Ačkoliv je dnes jednatelem úspěšně zemědělské firmy, v rodině nikdo žádný vztah k zemědělství nikdy neměl. Jaroslav Mikoláš se po vystudování gymnázia rozhodoval pro další kroky. Po menší hádce s rodiči se nakonec rozhodl pro truc začít studovat právě zemědělskou univerzitu. Při škole se oženil a narodily se mu dvě děti. Pracovně začínal v tehdejším zemědělském družstvu Kolešovice (agronom a poté místopředseda), následně začal pracovat ve družstvu v Lišanech (předseda). Po revoluci v zemědělství skončil, založil na Kladně manufakturu parafínové svíčky. Když dostal nabídku od Zbyňka Polívky vstoupit coby společník do začínající zemědělské firmy, neváhal. Je držitelem 2 prestizňích ocenění za manažerskou práci v zemědělství - Manažer roku 2005 a Manažer roku 2016. Nyní má 5 vnoučat a jedno z nich se už zabývá motoristickým sportem.