Co dá hráči na začátku kariéry účast na podobném typu turnaje?
Hlavně zkušenosti. Vždyť jsme si zahráli proti takové spoustě výborných extraligových volejbalistů.
A navíc legend let minulých…
To je pro nás čest. Ještě nedávno jsme Martina Lébla, Kubu Novotného, Jirku Cerhu nebo Jardu Škacha sledovali v televizi a fandil jim. Najednou proti nim stojíme na kurtu a dokonce je porazíme.
Nebyli jste nasazeni. Překvapili jste. I sami sebe?
Jednoznačně. Jeli jsme si sem zahrát. Předvést co nejlepší volejbal. Nenapadlo nás, že bychom mohli dojít až do finále.
Na cestě do něj přišly dva zlomy. První, když jste vyřadili domácí. Jak se hrálo na bouřícím centrkurtu?
To byl nejdůležitější zápas. Domácí měli vážně hlasitou podporu. Bylo to znát. Jasně jsme vedli a ztratili druhý set. To je pro nás ponaučení.
A pak jste se z libera kvůli zranění spoluhráče musel posunout na nahrávku. To byla změna?
Bral jsem to jako příjemnou vzpomínku. V mládeži jsem nahrával. Bylo to fajn.
Stali jste se ale ještě většími outsidery. Přesto jste v semifinále vyřadili extraligové protivníky. Co se stalo?
Neměli jsme vážně co ztratit, mohli jsme jen překvapit. Bojovali jsme, hecovali jsme se. Možná někdy až moc. Ovšem emoce ke sportu patří.
Říká zástupce nejhouževnatějšího týmu na turnaji. To je i hlavní deviza příbramských Kocourů?
Ano, v klubu nás odmalička učí, že musíme projevovat emoce. Volejbalu to pomáhá.
Ve finále už to ovšem nestačilo…
Docházely nám síly. S nimi klesla i morálka. Ale nepůsobili jsme odevzdaně. Můžeme být spokojení. Byla to kvalitní příprava na přípravu.
V ní na vás čeká další výzva: prosadit se do extraligového kádru. Nebo se mýlím?
S tím půjdou do přípravy všichni hráči. Máme široký kádr, nebude to jen o mně. Ale proč to nepřiznat, posunout se do extraligy je můj sen a cíl.
