Teď běhám každý den. Někdy venku, jindy na běžícím pásu. Venku to není dobrý. Uvnitř na pásu jsem už v klidu uběhl hodinu a půl. No, v klidu. Zase tak v klidu to nebylo. Bylo tam v tom fitku v čestlickém aquaparku pěkný vedro. A trochu si tam připadám jako exot. Pořád běžím. Ostatní kolem mne běží jen chvilku a pak zvedají různé činky, jedou na kole, šlapou na takových strojích, jako by šli do kopce, veslujou. Prostě chodí po stanovištích. A já pořád běžím a běžím. Po dvaceti minutách mám vždycky úplně promočený triko. Skrz naskrz. Běžím a jen měním rychlost pásu i výši náklonu. Docela masakr tak jsem to zhodnotil, když stojím opřený ve sprše o stěnu a dvacet minut na sebe nechávám padat sprchový liják.

Musím se ti, můj milý dení(č)ku, přiznat, že mne trochu trápí koleno. Manželce doma říkám, že se mi špatně běží, protože mne bolí koleno. No a ona mi zase říká, že to mám zakořeněný v hlavě. Že mne ta noha bolí proto, že se mi nechce běžet. Že se toho běhu trochu bojím. Jak jí mám vysvětlit, že se nebojím? Teda trochu ano. Myslím tedy toho delšího, maratonu; na půlmaraton ani nemyslím. Ale ona to žádná prča taky nebude.

Jo a tuhle jsem potkal jednu moji kolegyni. Taky sportuje, jezdí na kole a tak tomu sportu stejně „rozumíme". Když jsme se přivítali na nějaké poradě, vytřeštila na mne oči a povídá: To nemyslíš vážně? Já na to: Co jako myslíš? Ona: Četla jsem to. To s tím maratonem! Já: Myslím. Proč myslíš, jestli to myslím vážně? Ona: To nedáš! Já: To dám! Ona: Už jsi někdy běžel maraton? Já: Ne. Nejvíc 21 kilometrů půlmaraton, ale to už je patnáct let. Ona: Na maraton se trénuje celý rok. Já: Celý rok trénujou jen mladý. Já na to nemám čas. Já na to mám tři měsíce. Ona: Ty jsi blázen. Já: Jen trochu. Ona: Hodně. Večer jsem jí napsal e-mail: Neboj se, ale já stejně poběžím. Ona mi odepsala: Já vím, a to mne děsí…

Jo a koupil jsem si nový boty, protože z těch starých, hezky vyšlapaných, mi začal vykukovat palec. Tak jsem si řekl, že to asi nebude nejlepší. A z těch nových mám otlačeninky. Na prstíkách. To jsem ale měl čekat. Ráno jdu znovu. Už se na to těším večer…

Šéfredaktor vydání Deníku pro Prahu a střední Čechy Jiří Macek hrával před třemi desítkami let fotbalový krajský přebor, pak absolvoval zhruba stovku triatlonů a padesátku duatlonů, přespolní i silniční běhy. Jenže novinařina utlumila sportovní dění, ke kterému se vracel sporadicky. Až vloni se po letech rozhodl vrátit na start triatlonu Dřevěný muž (1 km plavání, 110 km jízdy na kole, 13 km běhu), který se koná v Českém ráji. Závod po zhruba čtyřech měsících lehkého tréninku absolvoval v čase 5 hodin, 9 minut, 51 vteřin (na snímku je poté, co dorazil do cíle). Nedávno se Jiří Macek rozhodl, že zkusí absolvovat pražský Hervis 1/2Maraton. A protože má rád výzvu, přijal nabídku od pořadatelů, aby si zaběhl i maraton. Při půlmaratonu, který se v Praze běží 6. dubna, čeká na závodníky 21 kilometrů. Při Volkswagen Maratonu Praha pak dvojnásobek: 42 195 metrů. Ten se běží na začátku května.

Máte-li chuť, napište autorovi na e-mailovou adresu: jiri.macek@denik.cz, co si o dení(č)ku, o jeho běhání myslíte? Můžete mu poradit, můžete mu vyčinit, můžete takřka všechno. Prostě napište, co vás napadne. Autor se na vaše myšlenky těší…