Přitom jeho původní atletickou profesí byla úplně jiná disciplína. Do Dukly Praha přišel v šestnácti letech z Plzně jako závodník horizontálních skoků. „Měl jsem skákat do dálky a dělat trojskok, jenže pak se to celé zamotalo. Dostal jsem se ke čtvrtce s překážkami a v roce 1997 jsme se s trenérem Jardou Priščákem rozhodli, že ji zkusíme,“ vypráví dnes pětačtyřicetiletý chlapík s bujnou kšticí, jakou míval i v době aktivní kariéry.

Zdroj: Deník/Milan Novotný

Jak to tehdy vzniklo?
Poprvé jsem čtvrtku s ploty běžel na jaře v Turnově ještě na škváře za 52,1. Následoval Pražský přebor na Julisce, ale zakopl jsem o třetí překážku a málem se rozmlátil. I tak se časomíra zastavila na 50,02. Nebýt toho, už to mohlo být pod padesát. Tím se moje kariéra nalajnovala směrem k překážkám.

Brzy jste pak poprvé překonal český rekord…
Bylo to na Memoriálu Josefa Odložila, kde se mi podařilo zaběhnout 49,30 a vymazat třiadvacet let starý rekord pana Kodejše. Také jsem si tím zajistil nominaci na mistrovství v Aténách.

Koulař Tomáš Staněk vybojoval na ME bronzovou medaili.
Jsem strašně rád, že se mi povedlo urvat medaili i venku, těší bronzového Staňka

Před ním jste ale ještě závodil v Turku na mistrovství Evropy do 23 let. Jenže role favorita vám asi nesedla…
Měl jsem nejlepší čas nejlepší čas na překážky i hladkou čtvrtku. Mohl jsem si vybrat, co chci běžet. Zvolil jsem překážky, ale dopadlo to pro mě nejhůř, jak mohlo. V cíli jsem byl čtvrtý a vítězný Lukáš Souček mě připravil o český rekord. Byl jsem strašně zklamaný. S psychikou mi v Turku hodně pomohl novinář Jirka Jakoubek. Pamatuju si, že mě po finále dlouhou dobu konejšil a utěšoval…

Na mistrovství světa jste se ocitl jako dvacetiletý a mezinárodně neznámý závodník. Jak to tam na vás působilo?
Vnímal jsem, že jsem zaznamenal raketový vzestup, ale přijel jsem tam vlastně na zkušenou. Bylo to moje první mistrovství světa, ale nadmíru se mi tam dařilo. V rozběhu jsem si vzal rekord zpátky a jako první Čech srazil čas pod devětačtyřicet vteřin. Přesně to bylo 48,56, což bylo půlvteřinové zlepšení. Prohrál jsem jen se Zambijcem Matetem, jedním z nejlepších běžců na této trati

Další zlepšení přišlo v semifinále, a to je čas, který je dodnes v tabulkách. Jak na něj vzpomínáte?
Byl to parádní zážitek. Do té doby mě nikdo neznal, ale tam si mě soupeři začali všímat. Postupoval jsem ze třetího místa, přičemž vypadlo spousta slavných běžců včetně olympijských medailistů. To, že bych mohl běžet do finále, mě nenapadlo ani v nejkrásnějším snu. Najednou stál v boji o medaile nějaký kudrnatý Mužík s náušnicemi, který tuhle trať začal běhat až v té sezoně. Finále mi už ale nesedlo. Nedokázal jsem se potřetí zlepšit a skončil osmý.

Stačí malinká chybička

Tam vaše překážkářská jízda začala, ale asi se čekalo, že s rekordem dříve nebo později ještě pohnete. Proč se to už nepovedlo?
Občas tuhle otázku slýchávám. Vím, že jsem pak na to několikrát měl. Troufnu si říct, že bych byl schopný čas stlačit i pod osmačtyřicet vteřin, ale už jsem se pohyboval v rovině vysoké kvality, kdy stačí malinká chybička a zlepšení unikne. Ale určitě jsem nebyl žádná rychlokvaška. Běhal jsem deset let na vysoké úrovni a myslím, že mám zaběhnuto kolem padesáti nejlepších časů české historie.

Jak vzpomínáte na ME 2002 v Mnichově, kde jste vybojoval stříbro?
Bylo to ještě v době, kdy se evropský šampionát konal jednou za čtyři roky a všichni atleti starého kontinentu na Mnichov cílili. Finále bylo neskutečně nabité a tehdejší českou sílu dokumentuje, že ho běžel i Štěpán Tesařík. Byl to náš vrchol a mně se tam dařilo. Porazil mě jen Francouz Stéphane Diagana, mistr světa a tehdejší evropský rekordman.

Jak jste tehdy šampionát prožíval?
První dva starty jsem nemusel běžet naplno, ale i tak jsem v semifinále zaběhl svůj třetí nejlepší čas. To ukazovalo velkou formu. Ovšem finále se mi navzdory medaili úplně nepovedlo. Byl to třetí běh za sebou a tehdejší chladné, větrné a deštivé počasí mi prostě nesedlo. Konec jsem rval silou, ale měl jsem placku v kapse. Mrzelo mě, že jsem se za Diaganou nedokázal vytáhnout k lepšímu času.

Slavící mistryně světa Tobi Amusanová.
Příběh světové rekordmanky: Zuřící táta jí spálil vybavení, teď vydělává miliony

Vaši kariéru přervalo zranění kolena. Byl to také jeden z důvodů, že jste už na víc nedosáhl?
Bohužel to přišlo v době, kdy jsem si myslel, že začnu sbírat vavříny. V naší disciplíně totiž závodníci bílé pleti – tedy s výjimkou Karstena Warholma – dozrávají ve vyšším věku. Stačí vzpomenout Itala Moriho nebo Američana Woodyho, kteří získali medaile po třicítce. Myslel jsem si, že by to tak mohlo být i se mnou, jenže v roce 2006 jsem si urval koleno.

Jak k tomu došlo?
V té sezoně jsem ještě odjel na mistrovství Evropy do Göteborgu, kde jsem obhajoval mnichovské stříbro, ale byl jsem první nepostupující do finále. Pamatuji si, že mě tenkrát novináři docela natřeli, ale vůbec netušili, že jsem měl přetržený křížový vaz. Přitom jsem zaběhl světový rekord s urvaným kolenem. Pak následovaly tři operace, sice jsem se na dráhu vrátil, ale už ne do takové formy, abych mohl prohánět světovou konkurenci. Nemohl jsem trénovat tak, jak by to bylo potřeba.

Co vás limitovalo?
Nemohl jsem dělat kvalitní odrazy. Vždycky jsem těžil z kvalitní skokanské přípravy. A když to po operacích kolena nešlo, byl jsem poloviční. Pořád jsem na tom ale nebyl špatně. Mladé kluky jsem u nás porážel a pořád jsem věřil, že k pořádnému tréninku budu moct vrátit a že mě to katapultuje nahoru. K tomu však už nikdy nedošlo.

Nadčlověk

Co říkáte úžasným výkonům současné světové jedničky Warholma?
Čtvrtka překážek byla většinou doménou černých Američanů. I slavný Felix Sanchez byl Amík, i když startoval za Dominkánskou republiku. Dneska je to jinak. Nor všechno zbořil a zválcoval. Jenže zkraje této sezony se potýkal se zdravotními potížemi, což se projevilo v Eugene, kde ve finále odpadl.

Myslíte, že je schopný dát se dohromady a v Mnichově napravit Eugene?
Svalová zranění chtějí čas. S nimi se nedá trénovat. Podle mě nebyl připravený na tři kola. Rozběh a semifinále ještě zvládal, ale závod o medaile už byl nad jeho síly. Neměl dostatečně naběháno. Od Eugene by ale mohl mít prostor, aby manko dohnal. Na evropském šampionátu nebude muset běžet první dvě kola úplně naplno. Může ušetřit síly a pak vyhrát. Proti evropské konkurenci má značnou převahu. Pokud v Mnichově nastoupí a nenastane nějaký zdravotní problém, stane se podle mě jasně šampionem.

Loni v Tokiu zaběhl Warholm neuvěřitelný čas 45,94. Je to vůbec v lidských silách?
Tak asi jo, když to zaběhl… (směje se) Během mé kariéry byla nepřekonatelná hranice 47 vteřin. Jen Kevin Young vytvořil světový rekord časem 46,78. V té době jsme si mysleli, že je to nepřekonatelný výkon, který vydrží sto let. On byl totiž nadčlověk. Měřil dva metry a měl extrémně dlouhé nohy. To už je ale minulost. Kam disciplínu posunul Warholm, je něco neuvěřitelného. Zvlášť proto, že je Nor a nemůže mít takové rychlostní dispozice jako atleti z USA nebo Karibiku.

Mo Farah.
Z otroka v dětství olympijskou legendou. Běžec Farah odkryl svůj životní příběh

Jak vidíte své domácí nástupce?
Já a Štěpán Tesařík jsme před dvaceti lety běhali rychleji než dnešní překážkáři. Tesáros byl můj velký kamarád, tréninkový parťák a zároveň i soupeř. Vždycky si ze mě dělal srandu, když říkal: už s tím konečně skonči, ať mohu být jedničkou… (směje se) Nakonec toho ze zdravotních důvodů nechal o kousek dřív než já. Když ho ale přirovnám k dnešku, byl by u nás neomezený king. V naší době umělo zaběhnou pod padesát vteřin víc lidí. Třeba desetibojař Honza Poděbradský. Je to i o tom, že se lidi vzájemně vytáhnou k lepším časům. Momentálně má ale disciplína horší úroveň než před dvaceti lety.

Co českým překážkářům podle vás chybí?
Řekl bych, že došlo k určité stagnaci. Máme jen dva kluky, kteří mají osobák začínající čtyřkou. Vidím u nich nějaké chyby. Je to škoda, čas letí. Člověk nikdy neví, kdy může přijít konec kariéry. Nejde na cokoliv čekat. Potenciálu je potřeba využít právě teď. Říkat si příště se nemusí vyplatit. Mě zastavilo koleno a žádné příště už nepřišlo… No jak to říct? Nechci nikoho urazit, kluci neběhají světoborné časy. Musejí se s tím víc poprat. Opravdová čtvrtka překážek začíná pod hranicí 49 vteřin.

Stále se pohybujete kolem sportu. Čím se zabýváte?
Působil jsem u řady sportů jako kondiční nebo atletický kouč a vedle toho jsem se začal starat o sportování potomků a k tomu se nabalují další děti. Pro mládež od osmi do osmnácti let pořádám letní sportovní kempy. Nejde jen o základní atletické dovednosti, kterými by si měl projít každý, ale i o další sportování. Kromě toho jsem rozjel projekt Přeskoč Jirku. Motivem je přitáhnout děti ke sportu po covidové pauze. Nejedná se o skutečné závody. Děti si zasportují, vyřádí se a odnesou si nějaké ceny.