Na halovém evropském šampionátu jste vybojovali čtvrté místo, jak jste spokojen s umístěním?
Já osobně se čtvrtým místem spokojený jsem. Samozřejmě když se člověk dostane z takové situace, v jaké jsme byli, do semifinále, následně prohraje 4:3 v souboji o bronz, tak to není úplně ono, ale celkové umístění, myslím si, není úplně nejhorší.

Jak byste ohodnotil výkony české reprezentace v jednotlivých zápasech?
Hned v prvním utkání jsme předvedli nejhorší výkon na turnaji. Zápas s Rakouskem nám absolutně nevyšel. U nás vždy hodně záleželo na prvním střetnutí, od kterého se odvíjely výsledky celého turnaje. Pokud nám první zápas vyšel, většinou dopadl dobře celý turnaj. My však prohráli 2:1 po prachbídném výkonu, o to více je tedy čtvrté místo, alespoň pro mě, překvapením.

Trenéři byli s umístěním spokojeni?
Trenéři asi očekávali víc, šance na medaili byla a hrát poprvé v historii doma halu, a ještě tu získat medaili, by bylo úplně něco jiného. Tím spíš, že jsme k ní byli v zápase o bronz tak blízko. Na Němce musím uznat, že jsme neměli, tam ten fyzický fond po zápase s Holanďany nebyl, ale když vám uteče utkání, ve kterém čtyři minuty do konce vedete 3:2, to potom naštve. Podle toho také trenéři hodnotili výsledek celého turnaje.

Jak hodnotíte vaše vlastní výkony na turnaji?
Gól jsem sice žádný nedal, ale střílení gólů mají za úkol jiní. Já hrál na pozici středopolaře, což je hráč, který se pohybuje mezi útokem a obranou a rozehrává balony, snaží se podržet míček a připravovat útoky, takže na góly jsem tam nebyl a ani v Rakovníku to není moje parketa.

Odehrál jste všechna utkání?
Odehrál jsem všechna, ale kdybych v tom posledním nebyl vůbec, tak by možná i tu medaili kluci získali, protože ve druhém zápase se Švédy jsem si něco udělal s nohou a před posledním utkáním při rozhýbávání se mi s tou patou ještě něco stalo, takže do zápasu jsem sice nastoupil v základní sestavě, ale během minuty jsem střídal, protože dál už nešlo hrát. Takže pak už jsem chodil jen vesměs na krátké půlminutové střídání, aby si hráč, který se se mnou točil na mém postu, odpočinul a zase mohl jít zpátky.

Vaše zranění jsem zaregistroval, dokonce jste nemohl nastoupit ani k víkendovým utkáním v lize…
Teď bylo dokonce dvojkolo a to jsem nenastoupil vůbec, ještě v pátek jsem to zkoušel, ale běhání prostě nejde, tak jsem si řekl, než abych riskoval a zranění si ještě zhoršil, že raději nenastoupím a doléčím se do finále ligy, které bude za čtrnáct dní. Tam už jsme se dostali, jde jen o to, z jaké pozice do něj nastoupíme a doufám, že budu moci hrát i já.

Jaká vůbec je konkurence v nejvyšší divizi?
Ta konkurence je opravdu hodně vysoká. Je to neskutečný rozdíl oproti naší extralize. Hra je daleko rychlejší, přesnější a nám hodně nahrával v tomto ohledu pomalejší povrch, který na Spartě byl, a samozřejmě publikum, protože ti fanoušci tam byli neskuteční. Vřava a fandění, které nás provázelo celým turnajem, nás hnalo dopředu a neskutečně nás vybičovalo. Jinak když se vrátím k celkové úrovni, tak ta byla až na malé odchylky jednotná. My jsme vyhráli po penaltách nad Holanďany, kteří sem přijeli jako jedni z největších favoritů a nakonec i díky nešťastné prohře s námi spadli do B-divize.

Kolikátá je to vaše účast na evropském šampionátu?
Na halovém mistrovství Evropy je to má druhá účast. Já mám na halu štěstí, hrál jsem dvakrát za muže, před čtyřmi lety v Lipsku jsme skončili druzí, s jedenadvacítkou jsem vyhrál béčkovou divizi v Budapešti a v A-divizi jsme s jedenadvacítkou skončili sedmí.

A na venkovním šampionátu jste byl kolikrát?
Také dvakrát, jednou na Ukrajině v B-divizi, kde jsme vyhráli, a poté před třemi lety v Belgii, kde jsme skončili sedmí v A-divizi.

Tak to jste zažil v reprezentaci už poměrně hodně. Jaký úspěch v národním dresu považujete za největší?
Tam mám na stejné úrovni dva úspěchy. První je stříbro v Lipsku před čtyřmi lety, neboť druhé místo pro nás byl neskutečný úspěch. My tam tehdy jedli jako outsideři turnaje a nakonec jsme skončili až ve finále, kde na nás všichni koukali, co tam vůbec děláme. Možná o malý stupínek výš je pro mě výhra na mistrovství Evropy na Ukrajině, které se konalo před necelými pěti lety. Také tam to byl překvapivý úspěch, a ten zážitek z vítězství byl neskutečný.

Jaký byl váš největší konkrétní zážitek z šampionátů?
Největší zážitek, co jsem vůbec v reprezentaci zažil, byl již zmiňovaný zápas s Holanďany. Mně už se hodněkrát stalo, a stalo se to i Honzovi Seemannovi, když se mnou byl, ten pocit totálního zoufalství, když člověk pár vteřin před koncem utkání dostane gól a místo aby postoupil do semifinále, tak spadne dolů. Tentokrát to vyšlo poprvé v životě v náš prospěch, když jsme vedli 1:0 a sedmnáct vteřin před koncem jsme dostali gól na 1:1, který nás posílal do spodní části pavouka. My jsme v úplném závěru ze šťastně vybojovaného rohu dokázali vybojovat penaltu v době, když právě uplynula základní hrací doba. Ten pocit totálního zoufalství se pak mění v naprostou euforii, ještě když celá hala u toho bouří, to je opravdu neskutečné. I kvůli takovýmto pocitům člověk hraje, je to sice silné na nervy, ale pokud to vyjde, zážitek je do konce života.

Mistrovství Evropy v Praze bylo prvním halovým mistrovstvím, konaným na našem území?
Mistrovství Evropy v hale bylo v České republice letos poprvé, jinak kluci hráli ještě venku na mistrovství Evropy v roce 2015 v Praze, kde skončili rovněž čtvrtí, takže jsme vlastně zopakovali loňské umístění.

Jak byste popsal celý šampionát i z hlediska organizačního?
Myslím, že tento turnaj byl opravdu skvělý po všech stránkách. Ať už se jedná o organizační zajištění, které bylo perfektní, po ubytování, dopravu z hotelu do haly a turnaj jako takový. Diváci bylo rovněž výborní.

Kolik chodilo v průměru lidí?
V pátek, protože byli lidé ještě v práci, to bylo slabší. Ale o víkendu byly tribuny plné. Počítám, že tam mohlo být kolem tisíce až patnácti set diváků na jedno utkání.

Jak je to s rakovnickými zástupci na šampionátech v posledních letech?
Letos jsem z Rakovníka sám. Vloni, myslím, byla na venkovním šampionátu Markéta Křikavová, Anna Vorlová a Veronika Škrancová. Anča byla ještě na přípravném turnaji ve Vídni, ale do finální nominace na šampionát do Minsku se již nedostala. Vím, že se tam střídají ještě Klára Hanzlová a Bára Polcarová. Z mužů nebyl na loňském mistrovství nikdo, ani já, ani Martin Seemann, který jinak také jezdí.

Měl Martin Seemann šanci dostat se do užšího výběru i pro letošní mistrovství?
Určitě měl. Měl i nabídku a kdyby ji vzal, stoprocentně by se do nominace dostal, spíš ještě pravděpodobněji než já, ale Martin nechtěl hrát.

Jaká je konkurence v hale v porovnání s venkovním šampionátem?
Jelikož v hale hraje méně hráčů, tak je tam konkurence určitě větší, protože národní mužstvo venku i v hale je téměř stejné. Jádro, které hraje venku, hraje i halu a ti, co jsou venku navíc, se do haly nedostanou. Teď jsem se tam navíc vetřel ještě já (s úsměvem).

Letos se koná olympiáda v Riu, jak daleko má česká reprezentace od účasti na olympiádě?
Myslím, že se na pár olympiád ještě nepodíváme a na nejbližší léta je pro českou reprezentaci olympiáda uzavřena. Od té doby, co se změnil kvalifikační systém reprezentace, kdy už se nehraje kvalifikační turnaj, ale světová liga, kam musíte postoupit do určité úrovně, abyste se na olympiádu mohl dostat, tím se to pro nás uzavřelo. My jsme měli nejblíž na kvalifikaci v Japonsku v roce 2012, kde jsme totálně vybouchli, ač příprava byla velká. Ale tam jsme alespoň měli šanci, že kdybychom se umístili do určitého místa, že bychom se mohli na olympiádu dostat. Teď je to nastavené tak, že musíme projít přes různé světové týmy v různých soutěžích. Minimálně mě už se to tedy netýká a možná ani generace, která přijde po mně. Možná pokud získáme hodně dětí, které u toho udržíme. Je pravda že máme kvalitnější trenéry, nežli dřív, ale i zázemí se zlepšilo. Umělá tráva je v každém klubu, takže tento vyšší standard děti i přitahuje. Ale pořád je to rozdíl oproti jiným sportům jako florbal, nebo hokejbal a je těžké těmto sportům, co se týče mládežnické základny, konkurovat.

Jinak ale evropské týmy na olympiádě dominují?
Němci vyhráli poslední dvě olympiády. Vysoko se umisťují Španělé, Britové či Belgičané, což je špička celého světa. Kromě těchto evropských týmů jsou vysoko Australané, Novozélanďané a Argentinci. My můžeme litovat, že halový hokej není také na olympiádě, protože bychom se tam asi také podívali. Takhle nám zůstává alespoň útěcha, že se dokážeme umístit mezi nejlepšími halovými týmy Evropy a kvalifikovat se na halové mistrovství světa.