Vloni jste začala závodit za pražský klub. Jak jste se do Prahy dostala?
Když jsem cvičila u nás ve fitku, měla jsem svoji trenérku, ale nějak se nám to rozpadlo. Já ale chtěla víc, měla jsem umět těžší povinné prvky, které zde nikdo neuměl naučit, takže jsem se vydala hledat novou trenérku a zakotvila jsem v Praze u Tamary Jiříkové a teď mám potřebné informace k tomu, abych moje seniorská děvčata naučila prvky, které jsou v sestavě povinné. Takže jsem se tedy do Prahy dostala trochu omylem (s úsměvem). Rozhodně to nebylo tak, že jsem šla do Prahy jen kvůli tomu, stát se mistryní České republiky, ale šla jsem tam i kvůli dětem, které trénuji.

Váš loňský rok byl, co se týče závodění, přelomový. Jaké byly vaše největší úspěchy?
V první výkonnostní třídě jsem s mým týmem v Praze absolvovala dva závody, ve kterých jsme skončily vždy stříbrné, čímž jsme se nominovaly na mistroství Evropy i světa. Na Evropě jsme byly bohužel až páté, neboť jsme jely pouze v sedmi a sestava byla dělaná na osm, nám se však jedna dívka těsně před tím zranila. Na světovém šampionátu už jsme byly kompletní, po základním i semifinálovém kole jsme byly třetí, ale ve finále jsme bohužel klesly na čtvrté místo.

Na MČR jste skončily stříbrné, bylo i na zlato?
Jelikož jsme soupeřily s nejlepším týmem Česka (Fitness Center Báry a Hanky Šulcové, pozn. redakce), tak jsme se zlatem ani nepočítaly. My jsme do toho boje šly, abychom se vůbec zúčastnily a to, že jsme se dostaly na mistrovství Evropy i světa byla jen taková třešnička. Loňská sezona byla taková na zkoušku, neboť jsme si na sebe teprve zvykaly. Bylo nás osm a nebylo to vůbec jednoduché. Letos už bychom chtěly zkusit zabojovat i titul.

Na postup na mistrovství Evropy vám stačilo i druhé místo. Jak šampionát probíhal?
Mistrovství Evropy se uskutečnilo na domácí půdě v Karlových Varech, Češek zde bylo nejvíce, a když jsme nastupovaly na plac, celá hala tleskala, což bylo skvělé a chtěla bych, aby tento pocit zažily i holky. Už od deseti let bylo toto mým snem, a ač jsem se toho dočkala až v devatenácti, je vidět, že to jde a chtěla bych, aby to moje svěřenkyně dokázaly také.

Po šampionátu v Karlových Varech následovalo v říjnu mistrovství světa ve Vídni. Jaký to byl zážitek?
Tam byla atmosféra úplně jiná. Abych řekla pravdu, před závodem mi nebylo úplně dobře. Na rozdíl od běžných soutěží je zde vyvýšené pódium, reflektory, nic nevidíte a slyšíte jen svoje cupitání a nevnímáte nic jiného, než to, že cvičíte a přemýšlíte jen o sestavě. To se nedá ani popsat a přála bych to zažít všem.

O to víc vás muselo mrzet, že jste z třetí pozice spadly ve finále na nevděčné čtvrté místo…
No, s holkami jsme probrečely celou zpáteční cestu autem. Bylo nám to opravdu líto, protože jsme finálovou sestavu zacvičily nejlépe, co jsme dokázaly. Neměly jsme tam jedinou chybu, ale nemohly jsme s tím nic dělat. Rozhodčí takto rozhodly.

Takže tam byl určitý pocit křivdy?
Je pravda, že jsme s třetím místem trochu počítaly, protože v Karlových Varech nás docela zazdili, tak jsme čekaly, že nás za náš pokrok podpoří, ale bohužel to nevyšlo.

Cvičíte v týmu. Nebavilo by vás více cvičit jako jednotlivkyně?
To byl můj záměr, jít do Prahy a cvičit jednotlivce. Najednou ale přišly holky, jestli bych to nezkusila s nimi. Já bych jako jednotlivkyně necvičila v první výkonnostní třídě, ale začala bych v druhé a určitě bych nebyla na takové úrovni, abych se dostala na mistrovství Evropy. Jednotlivci jsou opravdu nabouchaní a je znát, co cvičí od mala oni a co jsem cvičila já. Takže to byla trochu náhoda, že jsem se na Evropském a světovém šampionátu ocitla (s úsměvem).

Určitě v tom musí být i vaše umění… Jaká byla na světovém šampionátu konkurence?
Bylo nás celkem sedm týmů. Tři z Česka, tři z Ruska a Belgičanky, které nás v boji o bronz porazily. Třeba ruské týmy jsou opravdu dobré a jeden z nich také vyhrál.

Jaký váš tým vůbec je?
Trenérka je skvělá a ví, co dělá. Závodila už od mala a je to mistryně Evropy. Já jsem s týmem naprosto spokojená, i když jsem si myslela, že Pražačky budou trochu jiné, ale vůbec tomu tak nebylo. Sedly jsme si úplně skvěle a na tréninky jezdím opravdu ráda.

Jak často trénujete?
Do Prahy jezdím třikrát týdně a pak trénuji ještě v Rakovníku, někdy i před pražským tréninkem. Celkově trénuji každý den minimálně dvě hodiny, mám to opravdu nabité.

A do toho ještě studujete na gymnáziu…
No, rodičům se to moc nelíbí, ale musím to nějak zvládnout (s úsměvem).

Ale jinak byli rodiče za takový velký úspěch rádi?
Maminka byla na šampionátu se mnou, celý tým česala a prožívala to se mnou. Musím říci, že mě podržela a veškeré závody jsem jezdila s ní. Pro ni to bylo také něco neuvěřitelného a brala i čtvrté místo jako velký úspěch. Taťka je pracovně vytížen, takže se mnou na závody nejezdí, ale vždycky fandí.

Přejděme k vaší trenérské práci. Kolik máte týmů?
Mám jednu skupinu závodních holek, se kterými jezdíme na závody, věnujeme se sportovnímu aerobiku, fitness týmu a show. Pak mám ještě skupinu, která cvičí jen tak pro radost – komerční aerobik.

V jakých kategoriích dívky závodí?
Moje holky jsou staré od 7 do 19 let a závodí ve sportovním aerobiku jako jednotlivkyně a ve trojicích. Ve fitness aerobiku máme osmičlenný tým.

Jaké měly vloni největší úspěchy?
Se seniorskou trojicí, která však soutěží ve dvou, a to Terezou Benediktovou a Kamilou Lisnerovou, jsme se dostaly pro tento rok do druhé výkonnostní třídy, z čehož jsme měly velkou radost. Holky získaly celkem čtyři zlaté medaile a dvě stříbrné. Žádné další dívky na závody FISAF vloni ještě nejezdily. Jedna z mých prvních závodnic Rozálie Křováčková vloni neměla štěstí, zastihly ji zdravotní komplikace, tak jsme se vydávaly na nižší soutěže (Kutná Hora, Kralupy nad Vltavou) i s její mladší sestrou Barborou. I ty si ze závodů přivezly cenné kovy. Na tento rok mám více závodních děvčat, tak zkusíme zabojovat.

Plánujete trénovat i více týmů?
Já, když jsem v rakovnickém fitku začínala, trénovala jsem pouze komerční aerobik a až pak jsem přestoupila ke sportovnímu aerobiku. Nyní jsme ve fitku trenérky sportovního aerobiku dvě a já už bych se chtěla věnovat jenom jemu a chtěla bych, aby holky dokázaly to, co jsem dokázala v Praze já.

Jak dlouho už se trénování věnujete a co vás baví více, trénování či závodění?
Trénuji kolem čtyři, pěti let a musím říci, že když mi holky cvičí na závodech, jsem mnohem více vystresovaná, než kdybych šla na plochu já, neboť s nimi vše prožívám a jsem strašně ráda, že dělají to, co je baví a já je k tomu můžu dovést. Já vlastně cvičím i kvůli nim, abych jim mohla předávat informace, které potřebují.

Letos maturujete. Co plánujete poté?
Mám takový plán, že bych chtěla jít na pedagogickou školu, kde bych ráda studovala tělesnou výchovu a ještě jeden předmět k tomu, ale asi bych chtěla individuál, abych mohla jezdit trénovat a ještě alespoň jeden rok cvičit. Každopádně chci určitě zůstat v Rakovníku, kde jsem vyrostla a drží mě zde i děti, které beru skoro jako by byly moje vlastní.

Jaké máte cíle do tohoto roku?
Na závody začneme jezdit v posledním víkendu v březnu a chtěli bychom se jich zúčastnit co nejvíce, co se týče Českého svazu aerobiku. Je nám jedno, jak se umístíme, ale jde o to, aby to holky bavilo, což doufám, že bude. A s trojicí, která bude v druhé výkonnostní třídě, bych chtěla, aby si to holky hlavně vyzkoušely, neboť zde budou těžší prvky, než měly. Jestli se nám podaří postup do první výkonnostní třídy, budeme jedině rády.

A vaše osobní cíle? Třeba medaile z mistrovství světa či Evropy?
No, chtěly bychom, aby to cinklo, ale zjistily jsme, že proti nám jdou nové týmy z České republiky a ty jsou také nadupané, tak uvidíme. Jinak sestavu už máme hotovou, najíždíme kondici a závody nás čekají již v dubnu.

Věnujete se ještě jiným sportům?
Vůbec. Chtěla jsem se věnovat ještě hokeji, ale kvůli časové zaneprázdněnosti mi to nevyšlo. Jinak jsem se věnovala atletice a prakticky všem sportům, ale aerobik vyhrál a tak se věnuji jenom jemu. Bez něho si nedokáži představit žít.

Chtěla jste hrát i hokej?
K němu mě vedl tatínek už od mala, ale mamince se to moc nelíbilo a tak mě přesedlala na aerobik k paní Kubíčkové, kde jsem doteď.