Nakonec zvítězil stolní tenis, kterému Pavel Čech obětoval mnohé. Dřina se však vyplatila. Devětačtyřicetiletý stolní tenista KST Rakovník to totiž dotáhl až na paralympiádu, které se zúčastnil celkem dvakrát a v Sydney bral dokonce s českým týmem stříbrnou medaili, kterou pak věnoval svému trenérovi. 

V klasickém stolním tenise hrajete za béčko KST Rakovník v krajské soutěži I. třídy, v handicapovaném za poměrně vzdálený Jičín. Máte k němu nějaké vazby?
V Jičínu je nás pět, ale Jičíňák je pouze jeden. Handcicapovaných hráčů je málo a abychom na mistrovství republiky udělali alespoň dvanáct mužstev, hrajeme to takto z různých měst, za ta léta se daly party postupně dohromady. Třeba na našem okrese by se tým z handicapovaných hráčů, který by hrál konkurenceschopně na mistrovství republiky nikdy nesestavil. 

Zkoušel jste v dětství i jiné sporty?
Kdysi jsem jezdil do teplických lázní, kde založili oddíl TJ Nola Teplice. Jezdili jsme na fotbal, na vodu, dělala se lukostřelba apod. Jinak jsem ale hrál od malička závodně ping pong, vždy pro mě byl na prvním místě a postupně jsem se propracoval až do reprezentace. 


Vzpomínáte si ještě na váš první reprezentační start?
Na první mistrovství republiky jsem jel už v sedmnácti, ale první reprezentační výjezd byl někdy v roce 94. To bylo mistrovství Evropy v Dánsku a když to přeženu, tak se člověk poprvé dostal někam do světa a byly to takové ty začátky. V té době to všechno směřovalo k paralympiádě v Atlantě, což byla jedna z prvních paralympiád vůbec. 


Jak těžké bylo se na ni dostat?
Ve stolním tenise podobně jako v klasickém tenise existuje světový žebříček, na který se musíte v té své zdravotní skupině dostat. Sbíráte body na turnajích a když máte dobré umístění, kvalifikujete se na takovýto turnaj. Já mám dětskou mozkovou obrnu, takže jsem hrál v osmé skupině z deseti, když prvních pěti hrají vozíčkáři. Na paralympiádu mohlo jet v mé kategorii jen 24 stolních tenistů, z toho čtyři – např. mistr Evropy, jeli na divokou kartu. Já bych asi sedmnáctý a byl jsem rád, že jsem se vůbec do Atlanty dostal.

Jak na Atlantu vzpomínáte?
Bylo to super. Byl jsem ještě mladý, první cesta do Ameriky… Byli jsme tam tři týdny, ale pak stejně člověk ve finále zjistí, že vidí jen ubytování a halu. Nebyla to tedy žádná dovolená, ale to je úděl sportovců. Jinak to ale zážitek byl. 


Kolik Čechů tehdy na paralympiádě bylo?
Asi kolem stovky. My byli ubytovaní v takových vilkách v paralympijské vesnici spolu s lukostřelci. Tak jsem si to také vyzkoušel a ono vystřelit z toho jejich profesionálního luku není žádná sranda. Je to ale pěkný sport, pro postižené si myslím, že ideální. 


Říkal jste, že jste objížděl různé turnaje. Kde všude jste byl?
Já jsem chytil zrovna dobrou dobu, kdy byly turnaje ještě poměrně dost sponzorované, takže jsem se mohl podívat třeba na Taiwan. A to nebyl ani nějaký velký turnaj, ale bylo to v období, kdy jsme potřebovali body do žebříčku. 


V roce 2000 jste se zúčastnil své poslední paralympiády v Sydney, kde jste v družstvech získal stříbro, takže asi váš největší úspěch?
Asi jo. Pro mě byl na paralympiádě úspěch, postoupit ze skupiny mezi šestnáct nejlepších. V druhém kole jsem v obou případech vypadl, čemuž odpovídalo i postavení na žebříčku. V družstvech to bylo snazší. Já jsem na stříbru až tak velkou zásluhu neměl, protože v týmu nás mohli být i čtyři. Ale stálo to hlavně na naší jedničce Karabcovi, který stále hraje extraligu mezi zdravými a na druhém klukovi, který hrál tehdy druhou ligu. My zbylí dva jsme byli nasazeni jen do čtyřhry a proti slabšímu soupeři. 


Ale jinak to musel být rovněž skvělý zážitek?
To určitě. Člověk byl součástí stříbrného týmu, byl na pódiu a bral medaili. Ale vzhledem k tomu, že jsem si ji neuhrál sám, i když jsem si myslel, že si ji třeba i v jednotlivcích uhraji, věnoval jsem medaili trenérovi. Ten se pomalu rozbrečel, protože trenéři medaile nedostávali. 


Vrátil bych se opět do naší vlasti. Jak se vám s Jičínem daří?
Daří se nám dobře, jsme několikanásobní mistři republiky v družstvech. Dříve, když jsem nastupoval i v jednotlivcích jsem několik republikových titulů také vyhrál, ale v roce 2007 jsem měl operaci nohy, už jsem se do toho nechtěl vrátit a pak jsem přestal objíždět i světové turnaje. Člověk má manželku, rodinu a když chce jet na takový turnaj, musí vzít buď dovolenou, nebo když už žádnou nemá, tak neplacené volno. 


V stolním tenise mezi zdravými ale hrajete pořád. Hrál jste někdy i ligu?
Před lety jsem ji hrál úplně náhodou, protože tam vypadli nějací hráči, takže jsem jim pomáhal jako náhradník, ale to je bezpředmětné. Spíš jsem léta za béčko hrával divizi, tedy nejvyšší krajskou soutěž. 


Potkáváte se třeba i s jinými handicapovanými stolními tenisty?
Třeba v Boleslavi, když jsme hráli divizi, tak jsem nastupoval proti Čeřovskému, který jinak hraje handicap za Kolín, takže jsme se potkávali v obou soutěžích. Každý postižený stolní tenista, pokud je ve špičce, musí hrát i za zdravé. Akorát je to o tom, jaké máte postižení, jak jste starý a jak jste dobrý. Buď hrajete ligu, nebo kraj a nebo taky okres. 


Jak dlouho ještě plánujete hrát?
Stolní tenis má velkou výhodou. Pokud se alespoň trochu můžete hýbat, tak můžete hrát, akorát postupně klesáte. Až nebudu mít na kraj, budu hrát okres. Je dobré, že je spousta soutěží, podobně jako ve fotbale. Záleží samozřejmě na zdraví, ale když hrál člověk vyšší soutěž a i když se nemůže tolik hýbat, je to hodně o technice, takže s tím co mám nahráno mohu hrát okres ještě x let.