Jak jste se dostal maratónu a k běhání? Přeci jen, většina mladých vyhledává kolektivnější sporty jako kopanou, volejbal…
To máte pravdu, jenže já jsem nezačal jako mladý, ale ve 33 letech a bylo to prosté. Už se mi nezdálo, že v tom věku je má hmotnost byla ideální. Vadilo mi, že mám 68 kilo při asi 167 cm výšky. Teď, když ještě nedávno měl 83, se mi to zdá komické, ale tenkrát to prostě bylo jinak. A jak k maratónu?. Většina lidí si v různých oblastech života dává své cíle, většinou postupné. Někdo začne jako dealer firmy a kráčí po kariérním žebříčku až do manažerské pozice, jiný chce s mančaftem postoupit z okresu do kraje. Já si dával také osobní mety. Nejdříve uběhnout bez přestávky dva kiláky, pak 5,10,20. Brzy přišla ta touha, o které mluvíte. Zkusit maratón. Podmínkou bylo absolvovat známý pochod Rakovnický hamták pod tři hodiny. S Rudou Větrovcem jsme to absolvovali asi pět minut pod a bylo rozhodnuto.

Vzpomínáte si, kdy jste běžel poprvé svůj první maratón, jakého jste dosáhl umístění či času a jaký jste měl z toho pocit?

Prvním maratónským snem se stal 55. ročník Mezinárodního košického maratónu v roce 1985. A na první z nich se vzpomíná nejintenzivněji. Byl jsem v péči kamarádů a nejvíc mi tenkrát pomohl dnes už „šedesátník“ Míra Šípek z Karlovy Vsi. Řekl, že mne „dotáhne“ na 25. kilometr a pak už to bude jen na mě. Z toho závodu mám krásný pocity. Klasicky v euforii jsem těch prvních patnáct „přepískl“ dost se trápil. Běžel jsem za 3:17 hod. a útrapy vynahradil náramný pocit štěstí, který nelze snad ani popsat, to se musí prožít. Napsal jsem o svých pocitech dokonce do tehdejších rakovnických novin. Minuta, jak se článek jmenoval, popisuje, co se odehrávalo v hlavě, když jsem běžel poslední minutu závodu, již na stadionu v Košicích. Od vzpomínek na probdělou noc nervozity ve vlaku na Slovensko, přes rady kamarádů jak si nezapomenout ostříhat nehty, či se neholit před závodem či velkou porci soli při brzkém obědě (kuře s rýží) v internátu.

Dnešní (sobotní) maratón na Kladně je pro vás jubilejní. Změnilo se podle vás něco od dob, kdy jste začínal? Popřípadě k lepšímu či k horšímu.

Změnilo se mnohé. Například ve vybavení. Když jsem začínal, tak se maratónky – speciální boty pro běžce - nedaly sehnat. Vyráběli je jen Slováci v Partizánském. Různě se kopírovali u ševců podle těžko dostupných dovozových vzorů. Vím, že jeden starší běžec a švec ze severu Čech na objednávku různé kecky znovu podrážel mechovkou, ve které vyřezával kvůli odpružení a odlehčení mezery, no prostě hrozný. K lepšímu se také změnily informace o životosprávě, metodách přípravy a pod. Co je možná horší, to je méně času ke sportování u současné populace a menší počet výkonnostních či rekreačních sportovců, samozřejmě i běžců. S časy ve svých čtyřiceti letech jsem většinou na „ bednu“ vítězů nedosáhl, když je ale porovnávám se stejnou věkovou kategorií dnes, mnohdy bych bral i zlato. Prostě výkonnost jde s postupem času celkově u běžecké populace dolů.

Jakého jste dosáhl nejlepšího umístění? Vzpomenete si, kde to bylo? A naopak. Kde se vám závod (maratón) z vašeho pohledu vůbec nevydařil?

Maratón je již závodem s extrémní délkou a nikdy nevíte, jak bude probíhat. Lze se samozřejmě co nejlépe připravit, ovšem to, že jste v neustálém zatížení více než dvě či spíše tři hodiny, udělá své. Někdy ke špatnému, někdy i k dobrému. Začnu tím nejhorším závodem, či spíše časem. Poprvé přes čtyři hodiny jsem běžel na konci minulého roku v České Lípě. Byla zima, byl to horolezecký krosmaratón, já měl 80 kilo a to víte, že ta stoupání nebyla nic moc. K tomu se přidaly i okolnosti, běh na rovinách byl většinou po hlubokém písku, no prostě byl to parádní „očistec“ a pěkná dřina. To bych už absolvovat vážně nechtěl. Nepříjemné to bylo také někdy před patnácti lety v Domažlicích. Bylo tak pekelné vedro, že tekl asfalt, po kterém se běželo. Ty dobré okolnosti, to je případ maratónu v mém nejúspěšnějším roce 1987. Společně s dalšími 19 běžci z Československa jsem zúčastnil maratónu v Drážďanech a byl to výsledek jak hrom. Z našich jsem byl nejlepší, ze 169 účastníků jsem doběhl devátý a měl jsem dokonce právo, aby se o mne jako jednoho z deseti prvních v cíli starala hosteska. Čas 2:39,18 je na rekreačního či výkonnostního běžce hodně dobrý. A co bylo příčinou? Běžely se čtyři okruhy a já věděl v jakém asi čase běžet své „desítky“. Jenže jsem si nějak popletl, že ten okruh není deset, ale deset a půl kilometru. A tak jsem se honil, abych svůj limit stihl. Najednou jsem doběhl skupinu, která byla v čele, pak se sice pět kiláků před cílem roztrhla, ale stejně z toho byl nádherný čas i umístění.

Co všechno se musí udělat proto, abych vůbec zvládl uběhnout trať o délce více než 42 km? Jaká je příprava na takovýto závod a co proto musí člověk obětovat?

Z vlastního příkladu vím, že i tlouštík může maratón uběhnout, ovšem určitá příprava k tomu musí být vždycky. Svého času jsem psal do těchto novin takový seriál o tom, jak začít běhat. Jsou stále tři zásady – přiměřenost, postupnost a hlavně pravidelnost v tréninku. Pokud ovšem už chcete dosáhnout času v maratónu pod čtyři či dokonce pod tři hodiny, už to znamená také určitou úpravu životosprávy a hlavně podřízení tomuto vašemu cíli. Říká se, že se historie neopakuje, ale u mne to letos neplatí. Stejně jako v roce 1983 mi letos po 25 letech vadily má nadbytečná kila. Ovšem s tím rozdílem, že jich nebylo 67, ale 83. Ještě na začátku července jsem měl 81, v sobotu 13.9 v Kladně bych měl být na startu vážit asi 72. Říká se „věk nezastavíš“, já ale v souvislosti s běháním říkám, že „kila nezastavíš“. Od toho června jsem upravil životosprávu, nejím nic tučného, nechodím tolik na pivo, víc běhám, i když s tím jsou, na rozdíl od let dřívějších, větší starosti. Ale výsledek se zase dostaví. Maratón je, dá se říci, moje celoživotní láska a každoročně mě provokuje blížící se termín něco se sebou dělat. Letos, když máme spolu s maratónem to jubileum, jsem to vzal vážněji a místo neustálých „keců“ jsem doopravdy makal. Každý si pro ten úspěch musí něco odříci a něco udělat. Ale věřte, že to pak stojí za to. A tlustej nebo tenkej, oba si mohou říct – „jsem borec“.

S jakým umístěním byste byl spokojený v dnešním (sobotním) maratonu?

Maratónci příliš nepřemýšlí o umístění, snad jen ti špičkoví. My rekreační či výkonnostní běžci si přejeme zažít tu krásnou atmostféru a hlavně ten těžký závod dokončit. A ž pak plánujeme, za jaký čas v cíli bychom byli spokojení. Loni jsem kladenský maraton běžel za 3:48 hodiny a měl jsem 77 kilo. A protože mám vyzkoušeno, že jedno kilo dolů znamená při maratónu o pět minut lepší čas, mělo by to nyní být o 25 minut lepší. Když budu v cíli dřív budu raději, když později, nic se neděje.

Měl jste někdy chuť s běháním praštit a věnovat se něčemu jinému?

To ne, já si individuální sport vybral i proto, že v kolektivním snažení o určitý výkon (nikoliv ve sportu) jsem se trochu zklamal. Na běhání je totiž cosi fascinujícího. Úplně vás to obejme, padnete do toho zdánlivě opatrně, ale postupně vás to tak podmaní, že bez toho klidného pohybu sám v přírodě či sám v závodě nemůžete být. Výsledek vám jiní nemohou přitom ovlivnit, což je také svým způsobem výhoda. Při maratónu je úžasné cítit jak všechno pracuje, jak se tělo vypořádává s možnou krizí či indispozicí. Je příjemné pak cítit, jak se znovu rozbíháte a je vám fajn z toho pocitu. Je to ale těžké popsat. Vůbec nejvíc jsem pocity euforie poznal v roce 1987, ale hlavně v roce 1992, když jsem běžel své dva nejdelší závody – Běh na 24 hodin. Po 187 kilometrech v prvním případě jsem se na čtyřiadvacetihodinovku do Plzně, kde v rámci Evropského poháru v běhu na 24 hodin probíhalo také mistrovství republiky, vrátil za pět let. Na cyklistickém kilometrovém oválu Na Lopatárně jsem kroužil při teplotě 35 stupňů ve stínu pravidelně a dlouhých osm hodin někde na 15. místě. Byl jsem v nesmírné pohodě díky tříčlennému týmu kamarádů v čele s Luborem Lejskem z Roztok, kteří se o mne starali. To vedro bralo většině závodníků strašně sil, ale my to vyřešili náramně. Stojí za to říct, že někdy jednoduchá cesta vede k úspěchu. Každé kolo mi kluci převlíkli triko za jiné provlhčené a na hlavu jsem dostal nový miminkovský čepeček – kapesník se svázanými rohy - také namočený do vody. Laická lednička perfektně zafungovala. Zatímco ostatní strádali, my získávali každou hodinou. V noci jsme pokračovali v tempu spolu s s pozdějším vítězem asi nejlépe. V cíli z toho bylo šesté místo. Vyhrál Angličan Macke, další tři byli také cizinci. Pátý byl Pasternák z Brna a to jen proto, že ve chvíli, kdy už jsme se blížili, uvědomil si, že musí za každou cenu zvládnout ještě jedno kolo. Jeho parta ho vytáhla ze stanu, kde téměř „grogy“ ležel, a on se za 40 minut prošoural tím potřebným kilometrem. Já běžel poslední kolo v super čase pět minut a o ten mrzký kilometr jsem se stal jen vicemistrem ČR a vyhrál kategorii od 40 let. No, ale poměrně svěží, i pro vítězný pohár jsem si jako jeden z mála došel po svých. Ten závod byl ale hlavně plný dosud nepoznaných pocitů. Svěžesti, kterou mnohokrát vystřídal pocit zmaru. Pak to divné našeptávání typu „kašli na to, máš to zapotřebí?“, aby zas vše vystřídala psychická podpora kámošů se slovy „a teď uděláš dalšího“. To byl můj životní výkon a snad i nejlepší pocity, které jsem kdy v životě zažil. Zážitků z běhání, jak z tréninku, tak ze závodů a zvláště pak z královské běžecké disciplíny – maratónu, je ale daleko víc. To se do jednoho článku prostě nevejde. Ale pro propagaci této činnosti je jistě dobré říci, že je to velmi efektivní disciplína. Téměř nejlépe zvyšuje fyzickou kondici a to za relativně velmi malé peníze. Přestože důvody vyběhnout sám do přírody jsou různé, vzpomněl bych nakonec mého kamaráda Bohouše Štěrby, který mi pomáhal na čtyřiadvacetihodinovce v roce 1987. Když jsem byl na svém prvním asi tříkilometrovém závodě v rakovnických Čermákových sadech čtyři roky předtím a ptal jsem se ho proč vlastně běhá maratón, odpověděl: Víš, jak dobře po tom chutná pivo? Takže si myslím, že důvod proběhnout se si může najít každý zdravý člověk.