Raci vykročili k obhajobě prvenství
S Roudnicí se Raci před dvěma lety spojili v jeden tým a nyní se mohou těšit na finále Severozápadní oblasti, kam postoupili ve středu přes Fulleros, když rozhodující zápas zvládli 22:6. „Fulleros jsou velice šikovný tým. Mají hodně zkušených hráčů z Krče, kteří dříve reprezentovali a na nás to hodně umí. To dokázali i v základní části, kdy nás dvakrát porazili. O to cennější je, že jsme je dokázali v rozhodujícím duelu jasně porazit,“ je potěšen z postupu do finále předseda klubu Tomáš Pícha. 
Raci se ve finále pokusí o obhajobu, když vloni slavili první triumf v soutěži. „Úroveň soutěže, kde hrají převážně pražské týmy, je opravdu velká. Jsou to všechno bývalí extraligoví, či prvoligoví hráči, takže žádná plácaná. Proto si tohoto úspěchu velice ceníme,“ řekl Pícha, který si možná ještě více považuje postupu mezi nejlepší osmičku v Českém baseballovém poháru, kdy rakovnický outsider v osmifinále zdolal 7:6 extraligové Arrows Ostrava. „To bylo velmi nečekané. Trošku nás samozřejmě podcenili, to se stává. Byl to zatím náš nejcennější skalp.“

Začali v Hořesedlech, nyní hrají v Roudnici
Historie rakovnického baseballu sahá do počátku tohoto tisíciletí, kdy mladá parta nadšenců založila klub. „To bylo před šestnácti lety, kdy jsme s Markem Pavlíkem, Petrem Hajným a s kluky Horníkovými klub zakládali. Já už jsem předtím hrál v Roudnici, takže jsem to sem víceméně přitáhl. Poté se nabalili další a začali jsme hrát,“ přiblížil okolnosti vzniku hrající předseda Raků. Ti hráli nejprve v Hořesedlech. „Zde jsme na bývalém fotbalovém hřišti vybudovali baseballový plácek. Ten sice neměl parametry profesionální hrací plochy, ale dalo se tam hrát. Zde jsme hráli dva roky soutěž, ale poté s tím byly problémy, ať už co se týče údržby, ani místním jsme moc nevoněli, tak jsme tam skončili.“


Raci poté hráli středočeské a severočeské přebory. „To bylo strašně náročné na ježdění. I když jsme byli v severu, měli jsme tam vedle Jablonce či Liberce třeba i Hlubokou. Poté se v Praze začala hrát pražská oblast, která byla pro nás ideální. Přihlásili jsme se do ní a hrajeme zde až dosud. Sice se hraje v pondělí či ve středu, takže práci musíme občas nějak skrouhnout, ale zase máme volné víkendy.“


Díky tomu, že Rakovničtí hráli s pražskými týmy defacto tým mužů udrželi až doposud, neboť několik hráčů pochází právě z Prahy. „Jinak už bychom tu nebyli, kluci z Prahy nám opravdu hodně pomohli, protože jenom s Rakovničáky se to hrát nedalo. Poté začala spolupráce s Roudnickými, kteří na tom byli podobně, také se moc nescházeli. Tak jsme to dali dohromady a funguje to,“ pochvaluje si Pícha. 

Velké hřiště je zatím v nedohlednu 
Red Crayfish Rakovník ovšem nejsou pouze muži, ale také mládež, která v současnosti tvoří tři týmy. Ty, na rozdíl od dospělých, mohou hrát na svém vlastním hřišti, které bylo vybudováno vloni za rakovnickou nemocnicí. „V současné době máme tři mládežnická družstva – U9, U11, U13. „Pracujeme rovněž na U7, ale tam se nám to zatím nepodařilo dát dohromady. I tři mládežnické kategorie jsou úspěch, který sebou ovšem přináší spoustu práce kolem. Nyní máme asi 40 dětí a pro nás je tento počet strop. Třeba šedesát nebo osmdesát dětí, to je pro nás zatím nereálné,“ neskrývá Tomáš Pícha, jenž zatím vylučuje rozšíření zázemí, které by třeba zahrnovalo i hřiště pro mužský tým.

„V současnosti máme dost práce s malým hřištěm, které máme pronajaté. Staráme se o to sami, takže musíme dělat veškerou jeho údržbu. Na hřišti však můžou hrát pouze děti do patnácti let. Hned vedle hřiště je pole, které by mělo parametry, ale město tam zamýšlí lesoparky, takže těžko říci, jak to nakonec dopadne, ale v dohledné době tomu moc nevěřím. Musel by někdo z vedení města chtít, aby tento sport začal žít,“ nastiňuje jeden ze zakladatelů rakovnického klubu. S tím souvisí i otázka postupu do vyšší soutěže. Rakovničtí měli možnost zahrát si první ligu již vloni, ale právě kvůli absenci vlastního zázemí je postup zatím nereálný. „Možnost jsme měli, ale je to o tom čase a lidech. Soutěž je velice časově náročná, zápasy jsou o víkendu, museli bychom trénovat v Praze dvakrát v týdnu. Vzhledem k tomu, že trénujeme i děti u nás doma, je to pro nás nereálné. To spíš ti, co hraji v U13, by za pět, šest let první ligu mohli hrát, my už ale ne.“