Minigolf si na dovolené v Chorvatsku zkusil každý z nás. Nemám pravdu? A že na tom nic není jsem si říkal na první jamce putting hřiště v Úžicích taky.

Osmnáct jamek, podstatně kratších, než jsou ty, které znám ze standardního golfového hřiště. Navíc při „velkém“ golfu nemám s puttováním, tedy finálním trefením jamky na greenu žádné větší problémy. Nechci se chválit, ale moje krátká hra není k zahození.

Osmnáct jamek úžického hřiště přede mnou, všechny v paru 2. Což v golfové terminologii znamená optimální počet ran, potřebných k pokoření jamky. Mistryně světa Olívia Prokopová dokáže zahrát ve vrcholné formě hřiště s výsledkem mínus deset, tedy na více jak polovině jamek zahrát eso, golfovým jazykem přeloženo Hole in one. Přeloženo do jazyka rodného na jednu ránu.

Osmnáctkrát dva rovno jest 36, můj předzápasový plán byl pohybovat se někde okolo konečného výsledku 42. „S jakým výsledkem jsi zahrála tohle hřiště napoprvé?“ ptám se několikanásobné mistryně světa. Odpověď na mou otázku ale neexistuje.

VEZMU TO Z VOLEJE

Otec Jan Prokop mi totiž vysvětluje, jak to chodí ve světě profesionálů v adventure golfu. „Není to tak, že bychom přijeli na hřiště a šli hrát. My to hřiště nejdříve tři týdny zkoumáme, hledáme ideální stopu na každé jamce, zkoušíme, jak se povrch chová po ránu s rosou, jak večer a každou jamku, každý menší záhyb si rozkreslujeme na milimetrový papír. Asi po třech týdnech si můžeme za odměnu zkusit jedno kolo na výsledek.“

Aha! No to se nedá nic dělat, já na rozkreslování nemám čas a jdu na to z voleje. A jaký je můj údiv už na třetí jamce, že i adventure golfu může míček skončit v outu. Chyba při doklepnutí na páté jamce a skóre mi závratně naskakuje. Navíc můj kolega ve flightu, Michal Miškovský z konkurenčního plátku, jehož jsem vyzval na interní souboj, dnes nehraje vůbec špatně. V honbě za stáhnutím jeho náskoku navíc začíná pracovat psychika. A to, kromě cti, nehrajeme téměř o nic, přesto se mi tu a tam začínají klepat ruce. Nedokážu si ani představit, jak se cítí hráč v nastaveném play–off světového Masters.

Na šestce začínám dokonce tušit, proč se tomuto odvětví říká Adventure, v překladu tedy Dobrodružství. To když můj míček skončí přesně mezi dvojicí nastražených pařezů. Abych ho dostal do jamky v rozumném výsledku musel bych si buďto ukroutit ruku nebo svoji hůl. Nakonec míček v jamce končí, ale počet úderů zavání ostudou.

No prostě a jednoduše, svou osmnáctku jsem zakončil na výsledku 50 a navíc jsem s Miškovským prohrál o jednu ránu 49:50. Na svou obranu musím říci, že na velkém golfovém hřišti většinou vítězím já.

POLÍBIT MÍČEK

A ještě jedna perlička z Prokopovic kuchyně na závěr. Jak jste jistě pochopili adventure golf je kromě jiného také pořádnou alchymií, v níž rozhodují milimetry. A také stupně Celsia. Někdy je totiž potřeba míček zrychlit, jindy zpomalit. „Standardně má míček teplotu Kapsa, tzn. když ho vyndáte z kalhot. Ale někdy potřebujeme míček rychlejší, takže ho přímo na hřišti zmražujeme, nebo naopak nahříváme,“ prozradil Jan Prokop. Jak ale hráč pozná, že má tu správnou teplotu? „Když si ho přiložíte na rty, tak to poznáte,“ řekl a já zíral úžasem. A soupeři si navíc myslí, že Olívia míček líbá pro štěstí.