Pídila jste se po tom, kdo vás nominoval do Díky, trenére?
Nějaký tip mám, ale podrobně jsem to nezjišťovala.

Byla jste připravená rukavici hned zvednout?
Byla jsem hlavně překvapená a na rozpacích. Upřímně: moc se mi do toho nechtělo. Nakonec mě přesvědčila ta důvěra. Když už mě někdo nominoval, tak to zkusím.

To byla jediná motivace?
Ještě bych chtěla trochu zpopularizovat volejbal. Ten je mojí láskou od malička. Hrozně se mi líbí, přijde mi férový, zábavný, není surový… Ráda bych, aby se dostal do povědomí dětí a dávaly mu přednost třeba i před fotbalem. Kvůli nim jsem náš oddíl taky založila.

Vést oddíl, to musí být časově náročné.
Nezdá se to, ale tím, že jsem na vše sama, tak dost. Máme zatím tři skupinky dětí, od první třídy až po devátou, věnuji se jim dvě odpoledne týdně. K tomu si připočtěte přípravu, víkendové turnaje, soustředění… Nasčítá se to. Do toho mám své dvě malé děti. Musela jsem si v práci vyjednat zkrácený úvazek.

Někteří trenéři jsou hodní, druzí přísní. Jaká jste vy?
Já jsem až moc hodná a kamarádská. Jsme domluveni s volejbalovými kluby v Kolíně a Kutné Hoře, pokud tu budu mít talent, tak jim ho předám. Na jednu stránku je to demotivující, nevychovám špičkového hráče, ale na malém městě to zkrátka nejde. I přes to, že jsme malý oddíl, tak se na turnajích barevného volejbalu umísťujeme na krásných místech v první desítce. Chtěla bych, aby volejbal děti bavil, když budou mít talent a chuť, umožním jim, aby ho dělaly na vyšší úrovni.

Co byste chtěla děti naučit?
Volejbal je týmový sport, všichni jsou spolu a na sobě odkázaní. Mohou si ho zahrát kdekoli. A je důležité si jej zahrát, a ne vždy vyhrát. Chci, aby je bavil. Když vidím, jakou z něj mají radost, tak jsem sama šťastná. Volejbal nese radost z pohybu, kamarádů a týmového ducha.