„Mít dvojče je výhoda. Můžete na ně cokoli svést," usmívá se čerstvá absolventka 2. základní školy v Rakovníku Tereza Kopřivová a jedním dechem dodává: „Hlavně je ale fajn, že nejsem na nic sama," vzpomene svou o plných dvacet minut mladší sestru Veroniku.

„Když se rozdělíme, chvíli trvá, než si uvědomíme, že se nám po druhé stýská. Smějeme se ve stejnou dobu. A pokud je jedna smutná, brečí i druhá," říká 'benjamínek'.

Co děvčata rozděluje? Tereza je údajně tišší, rozvážnější, možná soustředěnější. Na charakteristice Veroniky se všichni shodnou: hyperaktivní živel!

Co je spojuje? Láska k hudbě a hlavně k pozemnímu hokeji. Tereza nastupuje v brance a Veronika góly střílí. V patnácti letech hrají za ženy HC 1972 Rakovník, a také za českou reprezentační osmnáctku. K tomu se patřičně vzdělávají. Prázdniny vem čert, devět dní z července tráví na evropském šampionátu divize B.

„Do Prahy jsme chtěly jet za každou cenu. Jde o zážitek, který jsme si nemohly nechat ujít. Musely jsme podpořit naše holky a samozřejmě taky kluky. Vidět je na vlastní oči a ne z nějakého televizního záznamu," vysvětluje Tereza, proč vyměnily pohodu koupaliště za neklid rozpáleného Edenu. Odměna se ale dostavila, naděje mohly zhlédnout své vzory.

„Hlavně české holky hrály úžasně. Chtěla bych se jednou vyrovnat Aničce Kolářové, která je naprosto neuvěřitelná. Mám k ní obrovský respekt. Vůbec nevím, jak může být tak dobrá," složí hold útočnici ve službách HC 1946 Praga Veronika.

„Můj vzor je Bára Čecháková," míří logicky na Pyrenejský poloostrov Tereza. Vždyť na něm působí česká brankářská jednička. „Tak dobrá asi nikdy nebudu. Kdybych se ale jenom přiblížila tomu, jak chytá," zasní se strážkyně rakovnické svatyně: „Bára musí mít v brance úžasný pocit. Snad časem," neskládá předem zbraně Tereza a proč taky.

Češky si na domácím šampionátu vybojovaly senzační postup mezi elitní společnost starého kontinentu. Pro divizi A za dva roky budou jistě potřebovat doplnit kádr, což skýtá příležitost pro mladé.

„Hrát áčko? Potom můžu hned umřít. To snad ani není sen, to je něco navíc," chrlí ze sebe Veronika. Ani nad odpovědí na otázku, čím je pro sestry hokej, dlouho nepřemýšlí: „Pozemák je pro nás život a život je pozemák. Zkoušela jsem si představit, co bych dělala, kdybych nemohla hrát. A radši jsem s tím přestala. Je to něco ve mně. Něco, čeho se nedokážu zbavit a ani nechci!"

Tereza nevolí natolik vzletná slova, se sourozencem ale souhlasí:
„Nemůžu se dočkat tréninků. Začneme na začátku srpna a navíc v týmu žen," vypráví nadšeně. Už, už by stála na zeleném pažitu.

Loni získal oddíl HC 1972 Rakovník v halové části stříbrné medaile a venkovní bronzové.
„Letos musíme všude alespoň o příčku výš. Nebudu nic slibovat, dáme do toho ale úplně všechno," zakončuje odhodlaně Tereza.

Bojíte se někdy o budoucnost? Život není hokej. Alespoň ne pro všechny. Občas se ale na hřišti zrodí tak pěkná akce, až se srdce zatetelí. Pokud u toho budou rakovnické hráčky, dá se předpokládat, že v klusu, běhu či stojící, zahlédnete holky Kopřivovy. Snaží se přeci ze všech sil, aby na tom našem světě bylo alespoň o mrňousek líp.