V autokrosu se pohybujete již téměř patnáct let, proč jste si vybral právě tento sport?
Jelikož mi bylo kolem čtyř roků a neuměl jsem se sám rozhodnout, co by mě mohlo bavit, dovedli mě k tomu táta s dědou. Oba měli rádi motosport, děda dělal motory Hambálkovi v rallye, táta zase dělal mechanika Radkovi Polcarovi, rakovnickému rallyekrosaři. Táta chtěl být pořád blízko, tak mě přivedl k motokárám, jezdil jsem většinou někde na parkovišti, na letišti, prostě kde se dalo… Poté jsem v pěti letech dostal svojí vlastní motokáru a už ve školce jsem tedy kroutil volantem. Když mi naši koupili buggynu 120ccm a jezdil jsem s ní na motokrosových tratích, už se to autokrosu velmi blížilo. V tu dobu nás kontaktoval pan Loskot z Řevničova, se kterým se znal děda a jehož syn už nějakou dobu autokros jezdil a řekl nám, ať se jedeme podívat na závody a takto jsem se dostal k autokrosu.

Prošel jste všemi kategoriemi Racer buggy, v juniorech jste získal dva tituly mistra Evropy, avšak před vstupem do dospělého autokrosu jste si vybral rovnou královskou kategorii, co vás k tomu vedlo?
Přede mnou už byly pouze dvě divize, šestnáctistovky a do čtyř tisíc kubických centimetrů. Pokud bychom šli do nižší divize, nějakou dobu bychom vyvíjeli auto, což je za prvé finančně nákladné a stojí to i dost času. Řekli jsme si, že mě nejvyšší kategorie s největší pravděpodobností stejně nemine a na základě této úvahy jsme se rozhodli, že šestnáctistovky přeskočíme a půjdeme rovnou do královské kategorie. Mě to bylo celkem jedno, věk jsem na to již měl, bylo mi šestnáct a čtyřlitry jsou od šestnácti. Když jsem tam přišel já, začaly se dít věci, začalo se hýbat s řády, neboť se ozývaly hlasy, jak takový mladý kluk může řídit čtyři sta koňové auto. Nakonec to změnili na to, že přechod z Junior Buggy do královské divize Super Buggy je povolen až od osmnácti let.

Hned v první sezoně královské divize jste šokoval celkovým pátým místem na mistrovství Evropy, to jste asi nečekal…
To bylo něco jak z nebes, vůbec jsem něco takového nečekal a před sezonou bych byl rád, kdybych skončil v první patnáctce. Když jsem pak vyhrál závod v Přerově, byl jsem vůbec nejmladším vítězem v historii závodu mistrovství Evropy v Super Buggy.

Jaký to byl pocit?
Pamatuji, že když jsem dojel do cíle, všichni za mnou chodili a volali, přepište dějiny, přepište historii… Já jim říkal, co to tady melete, tak jsem vyhrál, no a co… (s úsměvem), ale bylo to hezké.

O rok později jste byl dokonce čtvrtý, vloni však další postup nevyšel…
Ať je závodník jakýkoli, měl by mít ambice být lepší a lepší, což jsem chtěl i já. Bedna se ale nakonec nepovedla. To se prostě někdy tak sejde. Já říkám, že jsou tři faktory, které v autokrosu rozhodují: technika, jezdec a štěstí. Když se tyto faktory sejdou dohromady, tak je úspěch. Vloni to ale nebylo úplně ono, skončil jsem až devátý, v republice až druhý. Ale druhé místo je také dobré. Titul se nepovedl, neboť jsme měli určité technické problémy, které nás brzdily a vyřazovaly ze závodů.

Máte zatím jeden titul z mistrovství České republiky, přidáte letos druhý?
Zatím na to mám našlápnuto dobře, ale nechci nic zakřiknout, uvidíme. Je to otevřené, stejně jako mistrovství Evropy, sezona ještě není ani v polovině. Když jsem byl například v Litvě, děly se tam takové zvláštní věci, vylučovalo se tam, v Německu mi zase finále uniklo o pouhou desetinu sekundy. Rozhodují tedy maličkosti a kdoví, jak to celé nakonec dopadne.

Už jste se někdy vyboural a jak těžké je potom dát auto dohromady?
Před třemi lety jsem měl v Maďarsku ošklivou bouračku, naštěstí se mi nic nestalo, ale auto bylo na kaši. Věděli jsme, že na opravu máme jen necelý týden. V neděli skončily závody, v pondělí ráno jsme přijeli domů, museli jsme všechno rozebrat a tlačil nás čas. Já byl po bouračce nepoužitelný a většinu času proležel, takže jsem jim nemohl tři dny pomoci. Auto se nakonec stihlo opravit, čemuž jsem věřil, ale když jsme přijeli na závody do Přerova, tak se v depu uzavíraly sázky, zda vůbec přijedeme. My jsme přijeli doprostřed depa, jen tak tak jsme stihli technickou přejímku, a když jsme tam stáli, chodili tam lidi a předávali si flašky od rumu či peníze. Já si říkal, co tady všichni blbnou.

A jak ten závod dopadl?
Trochu jsme všem vypálili rybníček a pak je dopálil ještě v neděli, když jsem tam vyhrál. V tom je trochu paradox, první víkend karambol a auto na kaši, o týden později s tím samým autem výhra. Tohle náš tým hodně posilnilo a hodně nám to dalo v tom, že nic není nemožné. Auto je pořád jen kus železa a pořád se to dá opravit.

Jsou v autokrosu i hodně nebezpečné situace, kdy jde třeba i o život?
Určitě ano a musím zaklepat, že nejsou smrtelné. Vloni jsme měli vážnější karambol, kdy závodník skončil na vozíčku, ale většinou se jedná o zpřerážená žebra, nebo ruce. Paradoxem je, že tentýž závodník se letos vrátil a jezdí v cestovních vozech, kde všechno ovládá rukama. To jsme si říkali, klobouk dolů…

Je pro bezpečnost děláno maximum?
Myslím, že opravdu hodně a i můj tým se řídí tím, aby bezpečnost byla na prvním místě. Když vidím některá auta, která jsou odlehčená a při jakémkoli nárazu se sbalí… My jsme měli vždycky těžší auto. Limit je 675 kg a my máme auto těžké 725 kilo, ale jsou auta, která mají jen půl kila nad limitem.

Což může přinést i nebezpečné situace…
To jsem také zažil, když se auto vymrštilo do vzduchu a točilo se ve hvězdici, z toho lítaly různě věci. Když jsem to viděl, úplně mi z toho bylo špatně. Zastavil jsem, vylezl z auta a běžel mu pomoci. Když jsem se ho ptal, jestli je v pohodě, tak začal nadávat… Autokros je tedy nebezpečný, jsou tam určitá rizika, ale kdybych měl strach, tak bych do toho nevlezl. Člověk jen musí mít respekt.

Máte raději mokřejší nebo sušší terén?
Jak na které trati. Někde když je trať mokřejší, tak je to lepší, na některé trati, když jí nalijí, se nedá jezdit. Jezdím po celé Evropě a třeba ve Francii jsou tratě více jílovité, v Portugalsku či Španělsku písečné, v Litvě to vypadá, jako když rozdrtili nějakou asfaltovou silnici a udělali z toho trať. Když jsme u terénu, v poslední době je takový hit asfaltový start. Já to nemám moc rád. Autokros je prostě autokros, má se jezdit v terénu, v blátě v hlíně, s dírami…

Máte nějakou konkrétní oblíbenou trať?
Moje oblíbená trať je každá, na které se mi jede dobře, kde mě to baví a jak já říkám „kde mě to v tom autě rajcuje". Když se jede v blátě, je to v pohodě, neboť máme v brýlích převíječky, ale když je prach, tak se odstranit nedá a někdy jezdíme téměř po tmě, a když se to otevře, najednou zjistíte, že je před vámi auto…

Váš vzor je nestor českého autokrosu Jaroslav Hošek, jak dlouho ho už obdivujete?
Jardu jsem obdivoval, už když mi bylo nějakých šest let. Po první sezoně mi předával pohár za konečné druhé místo a mám s ním i fotku. Dnes máme společné fotky ze stupňů vítězů, tentokrát jako soupeři, a když si tyhle fotky dám k sobě, nehorázně mě to vždycky dojme, protože si uvědomím, jak ten čas letí. Přejedou mi v hlavě všechny ty vzpomínky a řeknu si, že ten autokros mi byl asi souzený. Jardu neskutečně obdivuji, je mu přes sedmdesát a na trati se prohání jako mladí kluci. Když se mě někdo zeptal, co budu dělat v jeho věku, řekl jsem mu, že rozhodně závodit nebudu a budu rád, když si sednu na stráň a alespoň se na ty auta budu dívat, pokud na ně vůbec uvidím. On je do autokrosu úplný fanatik, je to jeho život a vlastně i zdroj obživy.

A co několikanásobný mistr Evropy Bernd Stubbe?
Je pro mě také určitým vzorem, získal dosud šest titulů mistra Evropy. Ale pro nás závodníky jsou tituly spíš duševní záležitostí, něco jako – Jo! Dokázal jsem to! Pro nás je to koníček, a ne profesionální sport. Když to řeknu realisticky, je to díra na prachy.

Jaká je mezi vámi závodníky rivalita?
Někdy docela velká. Nedávno v Litvě jsem měl třeba takový incident, jezdil jsem druhý za jedním jezdcem, a jeho auto se v jedné zatáčce nějak divně natočilo. Já jsem ho chtěl podjet a on přidal plyn, vjel do mě a nabral mě na svodidlo. Všichni projeli kolem mě, já se vrátil zpět na trať… V tom vyjel ze zatáčky další jezdec a já do něj trochu škrtl levým zadním kolem, což jsem ani zvlášť nevnímal. Já dojel do depa naštvaný za ten první incident, protože ten, co do mě vjel, vyhrál. Pak do depa přišel ten druhý jezdec, já tam nebyl a on něco nadával, což mi řekli, když jsem se vrátil. Já jsem říkal: Co tady dělal? A oni, že jsem prý do něj škrtl… Já si řekl, no dobrý, tak až za mnou přijde, tak se mu omluvím a řeknu mu, že jsem o tom ani nevěděl a nebyl v tom úmysl… No a když přišel, tak mi bez nějakých slov dal levačku, pravačku… Nakonec ho vyloučili ze závodu. Takže rivalita tam je, ale tohle už je extrém.

A umíte si i společně sednou a pobavit se?
To že na sebe řveme v depu, to se tam děje skoro běžně a po chvíli se to pak uklidní a normálně se pak mezi sebou bavíme. Na trati ale jedeme každý sám za sebe. Třeba do Jardy Hoška bych nešel, ale jsou jezdci, do kterých klidně ťuknu, někdy je to nechtěné, někdy možná malinko úmysl, ale s kontakty se počítat prostě musí. Z hlediska mého auta se ale hlavně snažím, abych dojel do cíle v pohodě, a nejsem tedy ten, který by se snažil někoho vyndat z trati.

Během sezony závodíte téměř každý víkend, to vám asi moc času na něco jiného než autokros nezbývá…
Autokros je nehorázný žrout času. Sezona trvá od května do listopadu, a pokud máme závody třeba ve Francii a druhý týden v Itálii, tak se ani nevracíme domů a přejíždíme hned tam, takže všechen servis na autě pak děláme rovnou na závodech. Jinak po závodě zabere minimálně jeden den mytí, čistění a podobné věci, poté dáme auto do dílny, rozebírá se a opravují se různé maličkosti, aby bylo auto ve stoprocentní kondici. Všechno se musí zkontrolovat, všechno dát dohromady, aby auto bylo minimálně v tak dobrém stavu, jako v předchozím závodě. No, a když máme volný víkend, tak třeba vystavujeme auto na nějaké akci, takže se mu musíme opět věnovat a celý víkend strávíme na výstavě. Ale tyto věci k tomu také patří. Ke konci sezony se začíná dělat nové auto a pořád je na něm co dělat, takže že bychom v zimě jen odpočívali, to se říct nedá. Je to nekonečný cyklus, ale děláme to pro to, že nás to baví.

Do toho jste letos ještě maturoval, jak těžké je skloubit autokros se školou?
Ani tak těžké to nebylo. Ve čtvrťáku jsem si říkal, už se začnu učit, pak jsem to odkládal po Vánocích, poté po maturitním plese, pořád jsem to tedy oddaloval, až mi na to zbyl prakticky jen týden. Předtím jsem byl na závodech a tam na učení čas není, ale dalo se to skloubit. Já měl také to štěstí, že mi většina lidí ve škole fandila, ředitel mě pouštěl na závody, za což mu moc děkuji a ani jsem zase tolik nezameškal. Maturitu jsem nakonec udělal, ač s jednou čtyřkou.

Říkal jste, že i vy osobně pomáháte svému týmu v dílně, jak moc autům rozumíte?
Na autě jsou určité věci, kterým se snad ani rozumět nedá. Já jako jezdec bych měl autu rozumět ve smyslu, jak se to auto na trati chová. Když jsou třeba na trati díry a auto různě poskakuje, tak bych měl být schopen říci např.: „chtěl by změkčit předek, nebo zadek na rychlé stlačení…" To se nedá moc naučit, je to spíš o zkušenosti. Člověk to musí ozkoušené, musí to, jak já říkám, cítit pod zadkem. Když to někdo necítí, je to špatné a aby to tým dělal za jezdce, to nejde…

Ale s týmem se také radíte…
Neříkám, že se s někým neporadím, ale první signál jde ode mě, protože já vím, jak se auto chová. Když se s ním třeba sveze táta nebo děda a říkají, vždyť to je v pohodě… Já řeknu, no není a mám pravdu. Já v tom jezdím pomalu více jak v osobáku. Samozřejmě jsou věci týkající se motoru, které nechám na motoráři, nebo elektronika, což je ještě horší, ale na to mám kluky, kteří tomu rozumí. Jeden z nich dělá nyní ve Škodovce v motorsportu a zkušenosti získal právě u nás a v současnosti nám občas pomáhá s různými těmito věcmi. Jinak do dílny samozřejmě pomáhat chodím, i když ne tak často jako táta s dědou.

Zkoušel jste i jiné sporty, než autokros?
Dělal jsem i jiné sporty, ale jen tak rekreačně. Chvíli jsem hrál pozemní hokej, florbal, čili sporty s hokejkou. Třeba fotbal pro mě vůbec není, nohy mám jen pro to, abych šlapal na pedály (úsměv). Jinak bych si chtěl v budoucnu alespoň vyzkoušet třeba rally nebo rallykros… Ale nelákají mě moc okruhy na asfaltu, což mi přijde trošku nuda. Když se mě třeba někdo zeptá, proč nejezdím rally, nebo formuli, řeknu mu: autokros mě drží ze dvou věcí – jedna je terén a druhá soupeři. V rally je sice terén, ale jede se jen proti času. Ve formuli jsou soupeři, ale chybí tam ten terén, je to takové nalajnované… Já mám rád, když to auto letí bokem, pokaždé jinak, lítá od toho bordel a jezdím proti někomu, je tam ta konfrontace se soupeři. Takže nejspíš bych si chtěl vyzkoušet rallyekros, ale neustále jezdit proti času mě úplně moc neláká.

Sledujete motorsport, jako např. formuli, také v televizi?
Sledoval jsem, ale pomalu jsem přestal, neboť abych řekl pravdu, je v ní strašná politika. Víceméně v ní závodí peníze a lidi v košilích, jezdci jsou jenom figurkami, se kterými šoupají, jak se jim zachce, což je ale i v jiných profesionálních sportech, třeba i v rally, na kterou se dívám rád. Sleduji i rallycross, kde se jezdí poslední tři roky i mistrovství světa. Tento sport se kvůli fabrikám finančně posunul nahoru. Na jednu stranu je to nevýhoda třeba pro Pavla Koutného, rakovnického rallykrosaře, jenž jezdíval Evropu, byl dobrý a finančně to také zvládal. Ale od té doby, co se jezdí mistrovství světa, je pro něj téměř nemožné se prosadit bez podpory továrny. Ten, kdo tam má peníze, tak opravdu je to znát i na trati. Na druhou stranu je to atraktivnější pro diváka, jezdí tam Solberg, Loeb,… a tento sport se tak stává čím dál více populární. Byl jsem se na něj i podívat a je to prakticky stejný sport, jako autokros.

Hodně lidí si myslí, že když jezdíte autokros, tak jste za vodou, jak to ve skutečnosti je?
To si myslí opravdu hodně lidí, a když se mě někdo zeptá, tak kolik si vyděláš? Řeknu mu na to, že kdybych za každou takovou otázku dostal korunu, tak jsem dneska milionář. Když potom zjistí, že nevydělám ani halíř za rok, tak zůstanou stát s otevřenou pusou. Ale dělám to pro radost, a ne pro peníze.