Velkou zásluhu na tomto úspěchu má brankářka týmu, Tereza Kopřivová, studentka prvního ročníku gymnázia J. A. Komenského v Novém Strašecí. Tereza zároveň získala titul nejlepší brankářky na šampionátu.

Gratuluji k získání titulu Mistra Evropy 2017 i k ocenění nejlepší brankářky turnaje. Doufala jsi v takový úspěch a jak jste titul oslavili?
Mockrát děkuji za gratulaci. Když jsme s celým týmem jeli do Vídně, tak jsme v takový úspěch ani nedoufali. Do každého zápasu jsme šli na sto procent a to se nakonec vyplatilo. Titul jsme nejprve oslavili parádně v autobuse, kde jsme si celou cestu zpívali a smáli se u toho.

S jakým cílem jste na Mistrovství jeli a kdy jste začali věřit v medaili?
Na turnaj jsme jeli s tím, že do každého zápasu dáme vše, že budeme hrát jako tým a že využijeme vše, co jsme se naučili na našich přípravných akcích. No v medaile jsme začali věřit asi až po semifinále. Naše hlavní priorita byla dostat se do horního kříže a pak už jsme mohli jen překvapit.
Finále s Běloruskem skončilo nerozhodně.

Na co jsi myslela před nájezdy a jak se uklidňuješ v tak vypjaté chvíli?
Jak už jsem věděla, že je stav pořád 1:1 a dobíhaly poslední minuty do konce, tak jsem se začala připravovat na to, že ty nájezdy nastanou. Nedá se úplně říci, že jsem byla klidná, byla jsem nervózní, ale to ta hráčka nesmí poznat. Tu nervozitu, kterou jsem v té situaci právě cítila, dost snížila neskutečná podpora fanoušků, které jsme měli v hledišti, a i těch, co se na nás dívali on line. Před každým nájezdem jsem udělala jakýsi rituál. Koukla jsem se na náš realizační tým, na naše fanoušky a na tu dívku, co proti mě stála s balónkem. A řekla jsem si, že mám věřit svým instinktům a tomu, co umím, no a pak pečlivě sledovat balón a pohyby hráčky, a taky doufat, že se to štěstí v té chvíli obrátí na moji stranu. Jsem moc vděčná za to, že se to takhle povedlo.

Od kolika let trénuješ a proč sis vybrala právě tento sport?
Já jsem začala hrát v době, kdy mi bylo asi tak pět let. V celku to byla náhoda, že jsem začala hrát zrovna pozemní hokej. Moje máma hledala koníček mně a mojí sestře tak, aby nás bavil. Úplně neplánovaně jsme narazily na trénink pozemního hokeje, a tak to začalo.

V jakém týmu jsi začínala a jak vzpomínáš na své začátky?
Začínala jsem v klubu, ve kterém jsem dosud, a to je klub HC 1972 Rakovník. Popravdě si na své začátky až tak moc nevzpomínám, ale myslím, že to musely být celkem vtipné momenty mého života.

Jak vypadají tréninky a jak často trénuješ?
Tréninky jsou různé, takže to nelze přesně popsat. Já mám tréninky dvakrát týdně. Kdy mi vlastně navazují tréninky holčičího dorosteneckého týmu na tréninky ženského týmu.

Od loňského roku studuješ na gymnáziu. Jak zvládáš učení a které předměty tě baví?
Mě baví základy společenských věd, protože mě fascinuje psychologie. Pak mě asi ještě baví biologie, rétorika a samozřejmě tělesná výchova.

Hrála jsi někdy i na jiné pozici nebo pozice brankářky byla jasná volba?
Když jsem začínala, tak jsem nějaký čas hrála v útoku, ale pak mě zlákalo brankářství. Možná to bylo i kvůli tomu, že jsem vlastně odjakživa nebyla moc dobrý vytrvalec, ale spíše rychlý sprinter.

Čeho bys chtěla v hokeji dosáhnout a máš nějaký sportovní vzor?
Já nemám žádné hokejové cíle. Nechávám tomu volnou cestu. Líbí se mi, jak chytá Barbora Čecháková. To je jedna z našich nejlepších gólmanek v České republice, nyní působící v zahraničním týmu. Samozřejmě nemám jen hokejové vzory. Mezi mé vzory patří i fotbalové brankářky a jiní sportovci, co si šli za tím, co je baví, a dali do toho vše a to se jim potom vrátilo.

Po úspěchu ve Vídni tě oslovil trenér české reprezentace v kategorii žen, abys trénovala s nejlepšími hráčkami České republiky. Co tě tedy nyní čeká?
Ano, to jsem hned po návratu z Vídně letěla do Španělska trénovat. Byla to skvělá zkušenost. Ale v následujícím čase mě s tímto týmem nečeká nic.


Ivana Rezková