Proti Pardubicím jste si v rakovnickém dresu odbyl domácí premiéru v extralize, ale extraligové premiéry jste se dočkal již na stadionu kladenského Alpiqu…
Na Kladně jsem nastupoval celý zápas. Točil jsem se tam s Matesem Kolocem na levé straně a teď jsem nastoupil na konci druhé třetiny, neboť se zranil Ondra Bakalár. Já byl připraven naskočit, takže když došlo ke zranění, hned jsem do toho vlétl.

A jak se vám hrálo proti mistru extraligy?
Já si užívám každého zápasu, do kterého nastoupím. I na Kladně to byl super zážitek. Teď v neděli jsem nastoupil za stavu 0:3 a šel jsem do toho s tím, že každý zápas může být můj poslední. Chtěl jsem si nějaký ten gól dát, nebo alespoň vybojovat míček, ale hlavně si to užívám, pro mě je to hokejbalové nebe. Je jedno, jestli nastoupím s nějakým mlaďochem nebo se Sykym. Každopádně chci týmu pomoci a snažím se odmakat minuty, které na hřišti strávím, naplno.

Překvapily vás něčím Pardubice jako úřadující šampion?
Třeba Plzeň, tedy třetí tým loňského ročníku extraligy, byla určitě hratelnější. Kdybychom proměnili několik gólovek v první třetině, mohlo to být klidně 3:0 pro nás a pak by se zápas také odvíjel jinak. Pardubice potvrdily svoji kvalitu, měly to dobře rozehrané, hrály dobře takticky, a když nám daly hned na začátku třetí třetiny gól na 4:0, bylo to velmi těžké. Ale pokud bychom třeba s Plzní v sobotu vybojovali nějaký bod, možná by i zápas v neděli vypadal jinak, neboť psychika také hraje svou roli.

Jak jste se spokojen se svým výkonem?
Několik lidí mi řeklo, že to bylo z mé strany dobře odehrané. Měl jsem tam nějaké vybojované balonky, něco jsem tam předložil, šance tam měl třeba Schierl a i já jsem nějaké šance měl.

Také jsem si všiml, že jste s míčkem zbytečně nic nevymýšlel a často ho posílal směrem k bráně, kde vznikl několikrát nebezpečný závar…
Je to tak, i Syky mi říkal, že se mu líbilo, jak jsem hrál a že jsem si odehrál to svoje. To samé bylo i na Kladně. Poté jsem dva zápasy stál, tak jsem byl i dost nadržený a bylo to asi vidět.

Je vám 46. Jaké to je, hrát v tomto věku nejvyšší hokejbalovou soutěž?
Já se snažím udržovat, co to dá. Makám na trénincích, ze 105 kilo jsem zhubl na 92 kilo a těch třináct kilo je hodně znát hlavně na pohybu. Snažím se hodně napadat, na beka už to moc není, protože mladí kluci jsou rychlejší, ale na křídle můžu rozehrávat akce, což se snažím plnit. A proti Pardubicím to navíc bylo dobré v tom, že už to bylo takové otevřenější, takže jsem mohl trochu rozvířit jejich obranu a něco tam vytvořit. Uvidíme, zda mi dá trenér příležitost i v dalších zápasech, já se klidně budu s někým točit, alespoň si více orazím a neutavím se.

K vašemu hokejbalovému snu už chybí pouze vstřelený gól…
To je pravda, to bych moc chtěl. Ale alespoň držím rekord extraligy, ve čtyřiceti šesti ji asi ještě nikdo nehrál.

To zřejmě ani hokejovou extraligu…
To asi také ne. Možná Janecký, ale ten skončil vlastně dřív, ve 43 letech. Ale to nejde moc srovnávat. Hokej hrají profesionálové, my hrajeme hokejbal jen tak pro radost. Pořád je to pro nás jen koníček. Na druhou stranu hokejisté mají jinou regeneraci – masáže a tak, takže kdybychom měli i my takový servis, možná by to vypadalo také jinak. Důležité je držet si životosprávu a jak se ke svému tělu chováš, tak se ti to vrací. Pro mě je každý zápas svátek a zadostiučinění.