V reprezentaci již působíte poměrně dlouho, pamatujete si ještě na vaše reprezentační začátky?
To bylo v roce 2003, bylo to se šestnáctkou a mně bylo čtrnáct let. Naše věková kategorie se vůbec poprvé jela konfrontovat s evropskými soutěžemi. Výběry do šestnácti let u nás tehdy začínaly a bylo to něco příšerného. Šli jsme rovnou do A-divize a dostali jsme příděly prakticky od všech protivníků. Jediným úspěchem byla remíza s Francií 3:3 a pak už to začalo létat, 0:10, 0:11 a tak dál, takže začátky nebyly nic moc.

Jak se v pozemním hokeji daří našim východním sousedům ze Slovenska?
Ti hrají asi B, nebo C-divizi, kde skončili snad pátí. On je tam trénuje pán, který trénoval ještě mě v dorosteneckém národním týmu a v mužích na Ukrajině, a ten je trochu pozvedl, ale s členskou základnou to mají mnohem horší. Proto také jejich národní tým hraje v naší ženské extralize a u nás hraje Bratislava, kterou tvoří vesměs hráči z reprezentace.

Přejděme ke klubu, do posledního kola jste vedli ligu, teď se před vás dostala Slavia, která vás porazila 6:1, myslíte si, že budete mít na to, ji, pokud se potkáte ve finále, porazit?
Výsledek 6:1 sice vypadá jednoznačně. Já u toho utkání nebyl, ale v prvním zápase jsme je porazili 7:3 a průběh utkání byl vyrovnaný, nám se v závěru povedlo vstřelit dva nebo tři góly a pak to vypadá jako jasný výsledek. Ta hra tomu ale neodpovídala. Takže těžko hodnotit i tento zápas, ač výsledek vypadá hrozivě, hra mohla být vyrovnaná. V hale se to hodně láme a během dvou, tří minut může padnou i pět gólů. Těžko tedy říci, jak to bude vypadat na Final four. Liga je velmi vyrovnaná, pouze Bolevec trochu zaostává, jinak každý může porazit každého. Navíc závěrečná soutěž Final four je ještě úplně o něčem jiném.

Vraťme se ještě k reprezentaci, kolik hráčů z ligy bylo v nominaci na šampionátu?
Z dvaceti lidí hrají v zahraničí asi jen tři, zbytek je z české ligy. Nejvíce hráčů bylo ze Slavie.

Hecujete se také mezi sebou?
To je spíš v lize. Já kluky znám prakticky od mládežnických kategorií, většina z nich jsou podobně staří, takže se s nimi vídám od patnácti, šestnácti let, co jsem začal v áčku.

Vy jste hrál celou svoji kariéru v Rakovníku?
Ano, jen v Rakovníku. V osmnácti jsem měl nabídku jít si zahrát nejvyšší italskou ligu, ale rodiče mi to zatrhli kvůli škole. Nechtěli, abych přerušoval a šel na rok hrát.

A litujete toho?
Lituji toho dost, tehdy jsem chtěl něco takového zkusit. Navíc nabídka na tehdejší dobu nebyla vůbec špatná, a to i z hlediska finančního ohodnocení. Kromě toho je to velká zkušenost, zahrát si v Itálii v době, kdy italská liga byla hodnocena velmi vysoko. Bylo v tom i hodně peněz a hráli tam i kluci ze zahraničí, z Nového Zélandu, Argentiny a podobně, ale bohužel.

A chtěl byste ještě někdy zkusit zahraniční angažmá?
Teď už asi ne, já jsem rád, že si můžu zahrát s kluky v Rakovníku, jsem rád, že mám ještě i na to, abych mohl hrát za národní tým a hlavně abych byl schopen pomáhat hlavně klukům tady v Rakovníku, protože náš tým je už hodně zkušený, už hodně dlouhou dobu čekáme na mladé kluky, až vyrostou a vystřídají nás. Takový ten původní plán, že až se dostaneme do áčka a pár let po nás přijdou další, nakonec dopadl tak, že hrajeme přes deset let téměř v totožné sestavě. Třeba Slavia nebo Litice to mají promíchané a vesměs tam nastupují hráči mého věku, nebo mladší. Kdežto my máme pouze dvě generace, kluky, kterým je kolem čtyřiceti, pak kolem osmadvaceti a pak tam máme jednoho kluka, kterému je osmnáct, jinak nic.

Projevuje se váš věkový průměr během zápasu ve fyzičce?
Právě že vůbec. Pepa Dašek, Radek Ostaš, to jsou držáci, my budeme možná jednou chodit o berlích a oni to tam budou ještě plácat na hřišti (s úsměvem). Zatím zaplaťpánbůh zdraví ještě všem slouží, chuť mají také pořád, takže oni toho, že není nikdo, kdo by je nahradil, spíš využívají a pořád se nám ještě dost daří. Občas je zábavné pozorovat slávisty, kteří tam okolo nás běhají jak motorové myši, my proti nim vypadáme zpomaleně, ale pak třeba v té hale se to všechno smazává, a když je porazíme, o to lepší pocit to je. Jak my říkáme, banda dědků dá na zadek malým cucákům.

Vy dojíždíte kvůli práci do Prahy, jak náročné je skloubit to s pozemním hokejem?
Nic moc to není. Dokud bydlíme ještě v Rakovníku, tak se to nějak dá přežít, i když je to těžké, pokud člověk v půl šesté vstává, v šest večer přijíždí domů, od sedmi nebo od osmi je trénink na 3. ZŠ nebo na Stochově, pak se vracíte z tréninku kolem desáté a můžete jít rovnou spát.

Jak dlouho při takovém denním režimu plánujete hrát?
Ještě bych chtěl pár let vydržel, ale jak to bude dál, to nevím. V současnosti si sháníme s přítelkyní bydlení co nejblíž k Praze a podle toho, jak to dopadne, tak se ukáže, jestli skončím, nebo jestli budu moci dojíždět alespoň na zápasy a trénovat v Praze s nějakým týmem.

Za nějaký pražský tým byste hrát nechtěl?
Za nějaký bych si klidně zahrál, ale jsou i týmy, do kterých bych nikdy nešel, to bych raději skončil, rozlámal hokejku a spálil boty. Ale myslím si, že by to bylo i zbytečné a navíc by mě Pavel Hraba ani nepustil.

Takže kdyby přišla nabídka ze Slavie, rázně byste ji odmítl?
Do Slavie rozhodně ne. Někteří kluci jsou tam sice fajn, ale spíš ti starší. U mladších se projevuje fakt, že jsou v pozemním hokeji léta dominantní a někteří ti mladí kluci jsou takoví namachrovaní a zvyklí, že pořád vyhrávají, a poté neunesou porážku. Mluvit se tedy s nimi moc nedá, tím spíše na hřišti. To třeba u kluků z Bohemky, ač také štěkají na rozhodčí nebo mezi sebou, je to úplně o něčem jiném. Chování k ostatním týmům je u nich dobré. Slávisté si o sobě myslí takové to „já jsem slávista, kdo je víc".

To je občas vyčítáno i Spartě ve fotbale…
Asi tak. Kdyby v pozemním hokeji byla Sparta, asi by to bylo také jiné. Takhle jsou slávisté to jediné pražské S, které pozemní hokej hraje, a navíc se jim daří. Venku získávají tituly jeden za druhým, v hale jim snad vloni vzala titul Bohemka, jinak nikdo.