Trenér Kopunec: Karate vás naučí sebedisciplíně. Také překonáte sami sebe

Po ukončení vojenské školy byl v roce 1982 převelen do Rakovníka, kde v té době karate ještě nikdo závodně neprovozoval. Vzhledem k tomu, že v té době už aktivně soutěžil (Slovan Žilina) musel zkraje, než založil karate v Rakovníku, dojíždět na tréninky do Prahy a později do Kladna. Za karate Spartak Kladno také závodil.

V rozhovoru pro Rakovnický deník vyprávěl o svých počátcích v tomto bojovém umění, jak se ke karate dostal, a co vás karate může naučit.

Jak jste se ke karate dostal?
Úplně náhodou, v patnácti po nástupu na střední školu. V té době jsem o karate nevěděl téměř nic. Moje představy o něm byly formovány zkreslenými informacemi od někoho, kdo viděl, v té době u nás téměř nedostupný, film o karate. Dodnes dávám na trénincích k pobavení, jaké jsem měl tehdy představy o karate. Vždycky to zabere. V osmdesátých letech nebylo obvyklé, aby karate provozovaly děti do 15 let. V Československu sice už organizovaně existovalo od sedmdesátých let, ale nebylo tak rozvinuté jako dnes, a tak bylo těžké najít klub, kde by se mohlo začít trénovat.

Na střední škole jste podmínky našel?
Šel jsem na vojenskou školu do Žiliny, kde bylo také středisko vrcholového sportu Dukla. Kromě jiných sportů se tam trénovalo také judo a karate. Vzhledem k tomu, že jsme byli vlastně vojáci, tak jsme dostali nabídku trénovat buď judo nebo karate. Ani v jednom případě jsem nevěděl, co to vlastně je, a tak mi karate znělo jako dobrá volba. Čas potvrdil, že byla a vybrané bojové umění jsme pak měli také v rámci tělesné výchovy.

Kriško už má všechny české trofeje, pohár vydřel v dresu Liberci

Bavilo vás karate od začátku?
Teprve po prvním tréninku jsem se o tomto bojovém umění začal dozvídat více – byla to spousta nových informací a poznatků. Díky nim jsem až s odstupem času byl schopen pochopit a ocenit, jak obrovská výhoda spočívala v tom, že zde trénovala opravdu špička československého karate. (Dukla Žiliny vyhrála extraligu karate družstev a ve stejném roce i mistrovství ČSSR). To byli moji první trenéři v kombinaci s materiálními podmínkami vrcholového střediska sportu jsem si pro následující čtyři roky lepší podmínky pro trénování karate nemohl ani přát.

Čím je karate nejvíce zajímavé?
Nevím, jestli zajímavé je to správné slovo. Nicméně bych řekl, že v dlouhém časovém horizontu je to hlavně jeho variabilita a možnost cvičit do vysokého věku. Karate, jako celek, je zaměřeno na procvičování celého těla a rovnoměrně zatěžuje jak horní, tak i dolní polovinu těla a to ve všech směrech. Tento celek se skládá z mnoha různých částí. Variabilitou myslím to, že si můžete upravovat objem a zaměření v jeho jednotlivých částech a tím se vyhnete určitému krátkodobému mentálnímu, nebo fyzickému „přesycení“ nebo vyhoření. Upravujete to podle momentální potřeby – příprava na soutěže, zkoušky apod. Dále podle svých možností – například mám zraněné rameno, tak se více zaměřím na techniky kopů, pohybu apod. (platí to i opačně, zraněné koleno atd.) Můžete se více zaměřit na zápas, souborná cvičení, posilování, vytrvalost, pohyblivost, cvičení na nářadí, sebeobranu nebo na mnoho dalších variant. Velkou výhodou je možnost přizpůsobení všech variant cvičení také postupujícímu věku – např. menší intenzitou, rychlostí, omezením výšky kopů apod. Při cvičení karate nejste závislý na kolektivu (pominu – li přípravu na zápas), takže můžete chodit trénovat také sami a nejste odkázáni na někoho dalšího.

Platí to hned od začátku cvičení?
Samozřejmě až po několika letech, kdy už víte, co a jak máte cvičit. Mně osobně vyhovuje cvičit brzy ráno, to jsem se naučil na vojenské škole, kde jsem čtyři roky musel (později už chtěl) jít každý den v šest ráno ven na rozcvičku, a to za každého počasí. Toto se mi hodilo po nástupu do zaměstnání, kdy jsem musel absolvovat trénink – přípravu na soutěže, ještě před nástupem do práce. Věřte, že na trénink v létě od čtyř a v zimě od pěti se mi sparingpartner hledal velice těžko. Od mých třiceti let už problém s partnerem na trénink nemám – od té doby dodnes se mnou cvičí (karate) manželka.

Co vás karate nejvíce naučí?
Disciplíně, sebeovládání, posílení vůle a etice. Naučíte se pravidelnosti, vytvoříte si určitý režim a na tomto základě si vybudujete životní styl. Pokud se karate nebo sport obecně stane součástí vašeho životního stylu, nemusíte se už více „nutit“ chodit pravidelně cvičit a přemáhat se při dodržování zdravého stravovacího, pitného, spánkového a odpočinkového režimu. Pokud chcete, nebo musíte z nějakého důvodu cvičit brzy ráno, tak opravdu nemůžete večer dlouho „pařit“ ať už si pod tím představujete cokoli. Nevyspání negativně ovlivní trénink nejen ráno, ale i kdykoli v průběhu dne. Musíte si pak sami vybrat, co vlastně chcete. Pravidelné intenzivní cvičení vás také časem naučí, co máte kdy pít a jíst a to nejen před a po tréninku, ale i v průběhu celého dne. Pokud to neděláte dobře, tělo vám to samo řekne a není to nic příjemného. Takto postupem času pozvolně a nenásilně svoje zvyky a návyky upravíte a stanou se součástí vašeho životního stylu. Karate vás také naučí mít sám za sebe zodpovědnost ohledně přístupu k tréninku. Vzhledem k tomu, že jde o individuální „sport“, nemůžete vinu za svůj případný neúspěch hodit na někoho jiného. Záleží jen na vašem přístupu k tréninku, jaké budete mít výsledky.

Co vás vedlo k rozhodnutí stát se trenérem?
Být trenérem jsem rozhodně neměl v plánu. Vyplynulo to časem ze situace. Ke karate jsem se dostal vlastně náhodou a podobnou náhodou jsem v šestnácti letech začal vést jeho kroužek pro pár spolužáků, kteří o něj měli zájem, ale trénovat s lidmi z Dukly jim nevyhovovalo. Poté jsem se náhodou dostal do Rakovníka a k mému zděšení jsem zjistil, že tam nebudu mít kde trénovat k soutěžím. Založil jsem proto klub a stal ze mne i trenér.

Jak dlouho již působíte na pozici trenéra?
Od šestnácti let jsem vedl školní kroužek karate pro začátečníky. Oficiálně trénuji od osmnácti let, kdy jsem získal svou první trenérskou licenci.

Stalo se vám, že jste karate musel použít i mimo tělocvičnu?
Použití karate mimo tělocvičnu má dvě roviny. Jedna rovina je použití v sebeobraně a druhá rovina je využití návyků z karate v běžném, každodenním životě. V sebeobraně jsem karate použil. Člověk se zejména v mládí nevyhne konfliktním situacím, které musí fyzicky řešit. I když jsem sám spory nikdy nevyhledával, bránit jsem se několikrát musel. Karate mi vždy pomohlo úspěšně se ubránit, i když se zatím jednalo pouze o malichernosti pramenící z mladické nerozvážnosti. Tyto situace bych dnes už určitě řešil jinak. Skutečně vážné napadení jsem zatím nemusel řešit a pokud by taková situace nastala, jsem připraven karate opět použít a věřím, že by mi pomohlo. Co se týče té druhé roviny, tak návyky z karate využívám opravdu každý den – je to už můj životní styl.

František Kopunec

Narodil se v roce 1963. S karate začal v roce 1978. Po svém příchodu do Rakovníka (1982) začal budovat základy rakovnického karate, kdy první registrovaný oddíl vznikl v roce 1984 a působí dodnes. Je držitelem čtvrtého danu v karate. Na postu registrovaného trenéra působí od osmnácti let, kdy získal svou první trenérskou licenci. Za dobu soutěžní kariéry získal řadu medailí v jednotlivcích i družstvech jak v krajských, republikových a mezinárodních soutěžích.

V roce 1998 byli František i jeho manželka Kristina na základě výsledků z mistrovství republiky vybráni do reprezentace na mistrovství Evropy v Bratislavě, kde Kristina vybojovala bronzovou medaili v zápase žen družstev.

V roce 1999, po 19 letech soutěžení, ukončil trenér Kopunec závodní kariéru.

David ŠRÉDL

Středočeský svaz anuloval divizi i krajské soutěže