Mineralogicky zajímavou lokalitou je na Křivoklátskuvrch Valachov. Temeno vrchu Valachova vzniklo podmořskými výlevy čedičů, tzv. spilitů ve svrchním proterozoiku. Spility zde pronikly usazeninami břidlic a drob a vytvořily příkrov. Mezi dvěma spilitovými proudy na západním úbočí Valachova zůstala uzavřena kra černých pyritonosných břidlic s kontaktně metamorfovanou obrubou, obsahující až 14 % síry. Pyritonosné (zvané též kamenečné) břidlice se koncem 18. a hlavně v 19. století staly předmětem zájmu tehdejšího průmyslu, jako suroviny pro výrobu kyseliny sírové, nazývané oleum. Rozkvět těžby se datuje kolem roku 1871, kdy na Tyterském potoce stávala kovárna s parním drtičem na drcení břidlice. Pyritem bohatá břidličná drť byla dopravována k dalšímu zpracování do Kolína. V roce 1872 odnesla povodeň kovárnu i zařízení na úpravu horniny a těžba na Valachově skončila. Po historické těžbě břidlic zůstala částečně zachována některá důlní díla. V jedné z uměle vylámaných štol, známé jako Valachovská jeskyně, začalo po ukončení těžby docházet vlivem oxidace a rozkladu sirníků k tvorbě celé řady druhotných síranů. V roce 1926 odtud R.Jirkovský s F.Ulrichem popsali pro vědu nový síran slavíkit. Spolu se slavíkitem se v jeskyni na Valachově vyskytuje celá řada dalších minerálů jako např. halotrichit, melanterit, botryogen, fibroferit, natrojarosit, szomolnokit, sádrovec, pickeringit, epsomit, keramohalit, čermíkit, pyrit, limonit a glockerit.

Pod ústím historických důlních děl jsou po těžbě nasypány mocné nánosy haldového materiálu, dnes již zarostlé lesem. Od objevení slavíkitu v roce 1926 až do sedmdesátých let se Valachov těšil velké oblibě a pozornosti sběratelů minerálů. Dnes je přírodní památka využívána pro vědecko-výzkumné a pedagogické cíle v oboru mineralogie a geologie.