Běžeckých nadšenců není v regionech mnoho a možná právě kvůli zvýšení konkurence vznikla napříč regiony Rakovníka a Kladna před mnoha lety společná soutěž, která svou náročností a běžeckou konkurencí skutečně stojí za to.

Od ledna do prosince pořádají různí organizátoři běhy od tří kilometrů až po maratón, které nejenže zřetelně posoudí kondici účastníků, ale přináší velké uspokojení z dosažených výkonů. Pohár běžců Kladenska a Rakovnicka měl v roce 2009 celkem 29 závodů, jichž se zúčastnilo celkem 173 závodníků, z toho 36 žen. Běžci z rakovnického okresu měli samozřejmě velmi obtížnou pozici, jelikož soupeřili s drtivou převahou Kladeňáků. Přesto naši zástupci dosáhli výborných výsledků a dokonce dvě kategorie z vypsaných pěti vyhráli (Raková a Beránek), v další obsadili stříbrnou (Mánek) a bronzovou (Bříza) příčku, v jiné další bronz (Stehlík). A to ještě vítězství v nejstarší kategorii od 60 let uteklo jen proto, že před dvěma lety byly Lány přiděleny správně Kladnu a vítěz Jan Merunka tak už „rakovnickým bardem“ není.

Mezi třiceti šesti ženami vyhrála celý Pohár již podruhé za sebou Gabriela Raková. V běžeckém seriálu se zúčastnila 19 akcí (18 nejlepších výsledků se boduje), z nichž v jedenácti stanula vítězně na pověstné „bedně“ a v dalších byla druhá. Zdatné soupeřky měla v kladenských Janě Breburdové (21 závodů) a zvláště v další kladenské běžkyni Janě Šubrtové (11 závodů), kterou dokázala porazit jen jednou. S úspěšnou sportovkyní, která zvládla již několikrát i maratónskou trať, přinášíme nyní rozhovor.

Gábino, co vás přivedlo k běhání a v čem vidíte jeho přednosti?
Chodila jsem do sportovní školy v Plzni, do atletické třídy, odkud mě ale v 10 letech ze zdravotních důvodů vyloučili. Z důvodu skoliózy páteře jsem začala s plaváním. V plaveckém výběru jsme ale záhy v rámci suché přípravy také začali běhat. A to především mimo dráhu. Na hodinku jsme vybíhali do nejbližšího lesíka či parku. Dělala jsem moderní pětiboj a tam je jednou z disciplín běh na dva kilometry. Předností běhu je to, že běhat se dá úplně všude. Jsem zaměstnaná v rakovnickém Valeu a často se potýkám se stresem. Běh mi pomáhá se s tím vyrovnávat. Běhám a tudíž jsem.

Jak se připravujete na závody a v čem myslíte, že je vaše síla oproti jiným závodnicím?
Každý rok si vyberu pár závodů, na které se chci aktivně připravit. Například Pražský maratón, nebo 5km, 10km závod. Na každý typ závodu je jiný druh tréninku. Na maratón mám 20týdenní trénink, na kratší závody 8 až 12týdenní přípravu. Připravuji se tedy na 2 až 3 závody ročně. Ostatní běhy pak absolvuji bez speciální přípravy. A tak v udržovacím období naběhám 100 až 120 km měsíčně a hodně plavu. Při speciální přípravě, například na maratón, naběhám i 300 km měsíčně. Běh je můj koníček a ať doběhnu první nebo poslední, vždy mám ze závodu radost.

Jaký nejdelší závod jste v životě běžela a jak na vás zapůsobil?
Mým nejdelším během je maratón, tj. 42 km. Během sedmi let jsem jich už uběhla devět. Maratón je velkou fyzickou, ale i psychickou zkouškou, a po každém z nich, i když nohy bolí, hlava se točí, pociťuji obrovskou euforii. Takovou vnitřní spokojenost, že jsem to zvládla. A když si třeba vylepším osobní rekord na tuto trať, několik dnů se přímo vznáším.

Při jakém maratónu jste měla nejlepší pocit, jaký byl čas a jaké konkrétní zážitky?
Každý z mých maratónů byl jiný. Hodně záleží na počasí, ale nejvíc na formě. Nejlepší pocit jsem měla naposledy. Bylo to v listopadu 2009 v Aténách. Aténský maratón je praotcem maratónů – vede po historické trati z Maratónu do Atén - a již několik let jsem se na něj chystala. Závod byl těžký, téměř 30 km se běželo do mírného kopce, přes polovinu závodu silně pršelo. Měla jsem ale skvělou formu, a tak i přes veškeré nástrahy počasí i tratě jsem si doběhla pro osobák 3:12,25 hodiny. Pocit při doběhnutí do cíle, kdy na olympijském stadionu davy lidí křičí „bravo, bravo“, se ani nedá popsat. Po tvářích mi tekly slzy a prožívala jsem obrovský pocit štěstí.

Zažila jste při běhání nějaké větší problémy a naopak nějakou neobvyklou radost?
Každý běžec si dříve nebo později nějaké ty problémy vyběhá. Může to být špatnou volbou obuvi nebo nevhodným tréninkem, nebo jen prostě hloupě vyvrknutý kotník. Ani já nejsem výjimkou. A radost? Tu mám z každého běhu, když je hezké počasí, zrovna neprší ani nesněží a je světlo. Mám pocit, že mě pozorování okolní přírody hodně nabíjí.

V letošním roce jste obhájila prvenství v Poháru běžců Kladenska a Rakovnicka i ve velké konkurenci kladenských běžkyň. Mohla byste uvést, kdy jsi začala věřit ve svůj úspěch a kdo byl vaší největší konkurentkou?
V březnu jsem si vyvrkla kotník a několik měsíců neběhala. Moc jsem nevěřila, že bych mohla formu dohnat a prvenství obhájit. Potřebných 18 závodů jsem dosáhla až v prosinci. Kdyby chodilo běhat více žen a chodily na více pohárových závodů, byla by v kraji konkurence silná. Všechny jsme ale amatérky a sem tam prostě do termínu závodu něco přijde. Myslím si, že kdyby nás víc chodilo pravidelněji, byly by první tři místa velice těsně. A to zmíním jen Janu Šubrtovou z Kladna nebo Ivanu Ducháčkovou - Collie z Unhošti. Běhy mimo dráhu bohužel moc nelákají jiné běžkyně, např. z dráhy. Ty přijdou jen sporadicky a berou to spíše jako formu tréninku.

Který ze závodů Poháru byl pro vás osobně nejtěžší, proč a který mimořádně zdařilý a čím myslíte, že to bylo?
Paradoxně nejtěžším závodem pro mě byl Kladenský maratón, kterého jsem se účastnila coby pořadatel. Je to úplně jiné, než ho běžet. Na občerstvovací stanici pomáhat běžcům, z nichž někteří jsou na tom, zvláště ke konci závodu, poměrně špatně. Cukalo to se mnou a chtělo se mi to běžet za ně, aby už se netrápili. Nejzdařilejším závodem byla Rakovnická 15. Sedla mi zrovna forma a měla jsem nejen dobrý pocit, ale i dobrý výsledný čas. Povedlo se i počasí, hezký den a závod byl skvěle zorganizován.

Co byste mohla udělat, abyste vítězství v Poháru získala i letos a potřetí v řadě?
Zúčastnit se co nejvíce závodů. A neztratit formu.

Máš nějaký speciální trénink, který byste mohla doporučit i druhým, případně, který právě vám pomáhá?
Trénuji hodně podle pocitu. Na zmíněné tři závody dodržuji tréninkový program, ale po zbytek roku se jen tak udržuji. Běhám pro radost. Myslím si, že tréninkové plány jsou strašně individuální záležitost a každý běžec si dříve nebo později zjistí, co zrovna jemu sedí.

Co máte nejradši k jídlu a k pití?
Nejraději jím, když mi někdo uvaří – a to ať je to cokoliv. K pití čaj. Kamarád má obchod – speciálku s čajem – a tak neustále zkouším různé druhy. Je to často harmonie chutí.
K čaji patří jakési zklidnění, posazení do křesla, objetí hrnečku dlaněmi, vůně a chuť… To mám ráda.

Jaké máte jiné koníčky?
Ze sportů ráda plavu, ráda si vyjedu na kole, když jsem bydlela v Plzni, účastnila jsem se mnoha akcí českého turistického klubu. Miluji divadlo, s nadšením hltám spousty knih a musím se přiznat, že ani nějaké ty ruční práce mi nejsou cizí. Ona ke každé náladě patří jiná aktivita. Těžko budete vyšívat vázu se šeříky, když se třesete vztekem, nebo zase nebude jednoduché vyběhnout do mrazivého dne, když se o vás zrovna pokouší chřipka.

Co byste chtěla v běhání dokázat, co je ve vaší oblasti vaším snem?
Mým snem je, abych jako mnozí členové Maratón Klubu Kladno, kterým táhne na 70 let života, byla schopna běhat i v takto pokročilém věku.
Nejde totiž o výsledky nebo o prvenství, jde tu o životní styl a radost z pohybu. Přeji si tedy, abych byla zdravá a můj život mi umožňoval alespoň párkrát týdně nazout maratónky a vyběhnout.

SLÁVA PILÍK