Již potřetí jste výrazně zabodoval na soutěži, kterou pořádá tři desetiletí Česká manažerská asociace. Co pro vás tento úspěch znamená?
Vítězství v kategorii zemědělec si hodně cením, ale ještě větší cenu má pro mě, že jsem podobně jako za rok 2004 v top desítce manažerů České republiky. V roce 2016 jsem byl navíc mezi deseti nejlepšími manažery malé firmy do 50 zaměstnanců. To je ta dlouhodobá udržitelnost, o které se mluví (úsměv). Je skvělé se potkávat s nejlepšími podnikateli ze všech oborů, vyměňovat si zkušenosti a názory. Zároveň cítím jako svou povinnost obhajovat nezastupitelnou úlohu zemědělství v naší společnosti.
Jak jste se do této soutěže dostal? Byl jste někým navržen?
Abych byl upřímný, nechtěl jsem se hlásit, říkal jsem si, že už jsem starý, že už to pro mě zkrátka není. Ale od roku 2005 jsem v České manažerské asociaci a byl jsem na akci Dakaru. Tam zjistili, že řídím rychlá auta, začal jsem pro ně být zajímavější, a tak mě asociace sama navrhla. Předtím to byl vždy Zemědělský svaz ČR. Z manažerské asociace mě tak dlouho přesvědčovali, ať do toho jdu, až jsem si řekl, proč to nezkusit. Vůbec mě ale nenapadlo, že budu takto úspěšný.
Jak byla samotná soutěž náročná?
Koncept udělali trochu jiný, obtížnější. Již samotná přihláška tvořila pět stránek textu, komise vybrala 45 manažerů, pak posledních 15. Tehdy to začalo být opravdu náročné. Požadovali po nás prezentaci a poté jsme absolvovali půlhodinový rozhovor s deseti úspěšnými manažery v komisi. Říkal jsem si, mám to ještě zapotřebí, bylo to jako u státnic. Nakonec to dobře dopadlo a dostat se mezi nejlepší desítku firem, které mají miliardové obraty a množství zaměstnanců je úžasné. Beru to tak, že si zemědělství konečně někdo začíná všímat.
close
info
Zdroj: se svolením Jaroslava Mikoláše
zoom_in
Jaroslav Mikoláš je nejen úspěšným manažerem, ale i závodníkem.
O zemědělství a jeho důležitosti hodně hovoříte. Kdykoliv to jde, snažíte se jej propagovat…
Snažím se dělat osvětu, aby si všichni uvědomili, že bez zemědělství nemůžeme existovat. Můžeme mít úspěšné strojírenství, mít dobré firmy v jakémkoliv oboru, ale bez jídla a spokojených lidí, kteří se nají, nebude nic fungovat. Zatím mi připadá, že to ostatní berou jako samozřejmost, obchody jsou plné, nikdo se nad tím nezamýšlí. Pokud ovšem dojde ke krizi, jako teď s ropou či plynem, až pak si těchto komodit začnou lidé vážit. Bez potravin být nemůžeme. Je zapotřebí bezpečná soběstačnost, alespoň ze sedmdesáti procent. Když pak k něčemu dojde, lidé se umí uskromnit, dá se šetřit.
V obchodech, především v supermarketech a hypermarketech ovšem nalézáme potraviny ze všech koutů světa…
Trh se nereguluje, chybí dostatečná podpora českých produktů. Je třeba si našich zemědělců více vážit. Dělají to s láskou, starají se o krajinu, dělají to vše s dlouhodobou udržitelností. Vyrábíme kvalitní a zdravé potraviny a pak se sem dováží přes půlku světa. Přitom je tu umíme vyrobit také, navíc bezpečné. Bylo velkou chybou v době covidu, že jsme byli málo vidět, přitom jsme zabezpečili, že obchody byly plné i v těžkých období. V jiných zemích berou zemědělství jako strategické odvětví, když je krize, každý stát si chce zabezpečit především to svoje. Chtělo by to větší podporu zpracovatelského průmyslu, aby u nás potravinářství fungovalo. Kdysi bývala na Rakovnicku jatka, mlékárny, dnes se vše převáží po světě, což ovšem není v souladu s Green Dealem. Největší brzdou českého zemědělství jsou však obchodní řetězce, přes které se prodává téměř 80% potravin a jsou v zahraničních rukách.
Velký problém je také to, že zemědělská půda se ve velkém prodává a využívá se na něco jiného.
Ano, to je obrovský problém. Půdu si tu nechráníme, nejsou na to zákony. Přitom každý stát ve světě si chrání své bohatství, ale u nás investiční společnosti, zahraniční firmy skupují půdu ve velkém, a to je špatně. Nikdo to neřeší, ale až bude pozdě, tak už se to nevyřeší. Děláme zemědělství ekologicky, jsou na to přísné předpisy, ale česká produkce je v obchodech těžko prodejná. Kde je záruka, že výrobky například z Ukrajiny nebo z Jižní Ameriky jsou kvalitní. Mají jiná pravidla, nevíme, čím byla zvířata krmená. U nás se to bedlivě sleduje až po porážku, v takové Brazílii nebo Argentině to tak není, vím to, protože jsem tam byl.
Vraťme se přímo k rakovnickému regionu, který trápí sucho. Vodu by sem měl dopravit plánovaný vodovodní přivaděč, jehož realizace je ovšem zatím v nedohlednu…
V roce 2019 už byly odsouhlaseny čtyři miliardy na tento projekt, ale vláda se změnila a už o tom nikdo nemluví. Hovořil jsem o tom s novým ministrem, hejtmankou, mezitím došlo na ministerstvu ke změně a mám takový pocit, že si tyto informace nikdo nepředává. Rakovnicko se ovšem bez vody nemůže dále rozvíjet, a to se netýká jen zemědělství, ale i průmyslu. Byl jsem nedávno i v senátu, bylo mi řečeno, že se na tom pracuje, ale je to pomalé. Za minulé vlády se mluvilo o roce 2030, nyní o roce 2040.
Reagovali jste na nedostatek vody a klimatickou změnu nějakou modernizací?
Určitě, Rakovnicko je nejsušší oblast, navíc se otepluje. Zjistili jsme u chmele, že v půdách, kde se pěstuje, není dostatek spodní vody a výnosy tam kolísají. V Lišanech jsme našli bývalé chmelnice, kde jsme udělali 50 půdních sond a zjistili jsme, že spodní voda je zde příznivá, a tak jsme ustoupili od písčitých půd a udělali středisko chmele u Lišan, kde máme dnes 23 hektarů. Udělali jsme je pod kapénkovou závlahou, která je dálkově řízená. Myslím, že to byl velice dobrý počin. Zatímco průměrná alfa hořkých látek v regionu je 2,7%, my máme 5,3%. Měli jsme i mimořádné výnosy, nejlepší v historii. Na Rakovnicku to bylo v průměru 1,27 tuny na hektar Žateckého poloraného červeňáku a my měli 1,63 tuny. Je vidět, že jdeme správnou cestou. Udělali jsme i změnu struktury výroby a organizace. Úspěšně jsme prošli generační výměnou, máme o dva zaměstnance méně, tedy 18, ale díky efektivitě práce se to nijak neprojevilo.
Kromě toho, že jste úspěšný manažer, jste také velmi dobrý závodník. Jak jste se k závodění dostal?
Odmalička se mi líbila rychlá auta, především Porsche. Nikdy mě ale nenapadlo, že bych si jej mohl pořídit. Pak se mi k padesátinám naskytla možnost, koupit si jedno ojeté za úžasnou cenu, tak jsem to udělal. Myslel jsem si, že umím jezdit, vzal jsem instruktora na okruh, ale zjistil jsem, že moc velký talent nemám. Říkal mi, že musím zadkem cítit okruh, ale já jsem nic necítil. Já si ale řekl, že když už mám takové auto, že se zkrátka musím naučit jezdit. Najímal jsem si instruktory, až se mnou jezdili borci Walter Röhrl, mistr světa či Tomáš Enge. Když vznikl Klub sportovních aut v České republice, stal jsem se jeho členem, jezdil nadále s instruktory a říkal jsem si, že si koupím lepší auto. Pak jsem si stanovil limit, že když zajedu určitý čas, koupím si GT3, což už je okruhové auto Porsche a začal jsem šest let jezdit amatérsky závody po Evropě. Továrna to ovšem poté přestala dotovat.
Vám se to ale zalíbilo?
Přesně tak, mělo to adrenalin, a tak jsem hledal po Evropě, kde jsou jaké možnosti, až jsem zjistil, že existuje seriál Porsche Sports Cup Deutschland, který se jede na 13 závodů během 6 víkendů. Musel jsem mít ovšem mezinárodní automobilovou licenci, a tak jsem ve 62 letech šel dělat licenci s dvacetiletými kluky a dostal ji. První závod jsem jel na okruhu Red Bull Ring. Když jsem viděl to zázemí ostatních, říkali jsme si s mechanikem, co tady děláme. Dojel jsem asi pětadvacátý, což bylo kousek od bodů (body se získávaly do 20. místa). Byl jsem šťastný a říkal jsem si, že v příštím roce bych mohl zkusit získat alespoň jeden pohár, což znamená dojet do desátého místa. Nakonec jsem sezonu dojel celkově jedenáctý a získal asi tři poháry. Byl jsem nadšen.
close
info
Zdroj: se svolením Jaroslava Mikoláše
zoom_in
Jaroslav Mikoláš je nejen úspěšným manažerem, ale i závodníkem.
Jak vaše závodění pokračovalo dál? Zlepšoval jste se?
Následující sezonu jsem byl již celkově pátý a poté tři roky po sobě dokonce čtvrtý, byla to paráda. Letos to vypadalo úplně nejlépe v historii, ještě před posledním závodem v Hockenheimringu jsem měl naději na druhé místo, na které jsem ztrácel jen tři body. Po závadě v sobotním závodě ale bylo po závodění, byl jsem vyřízený, protože už se jednalo o třetí problém s vozem po sobě. Nakonec jsme dali auto nějak dohromady a potřeboval jsem dojet do 14. místa, abych zůstal čtvrtý. Každé kolo jsem se modlil, aby auto vydrželo, nakonec jsem dojel třetí a v cíli cítil obrovskou radost, jako kdybych vyhrál. Mával jsem traťovým komisařům, divákům, vylezl z auta a skákal s radostí.
Jste suverénně nejstarším závodníkem seriálu. Neuvažoval jste už o konci závodění? Přece jen je to poměrně náročný, a také nebezpečný sport…
Abych se přiznal, myslel jsem si, že už skončím, ale nakonec budu pokračovat. Je to sice náročné, musím na sobě neustále pracovat, cvičit, před startem mi vždy bývá špatně, ale jakmile se rozjedu, všechno opadne, a je to radost. Krásně si u toho vyčistím hlavu, je to úžasný relax. Pomáhá mi to utřídit si myšlenky, abych zjistil, co je pro mě důležité. Závodění člověka naučí rychle se rozhodovat a tyto reakce jsou třeba i v manažerském životě. Nemůžete couvat, je nutné se jasně a rychle rozhodnout.
Jaroslav Mikoláš
Narodil se v Praze v roce 1955. Vystudoval gymnázium v Praze a následně Vysokou školu zemědělskou v Praze na Fakultě agronomické. Od roku 1980 do roku 1986 pracoval v Zemědělském družstvu Kolešovice. Od roku 1986 do roku 1992 byl předsedou v Zemědělském družstvu Rovnost Lišany. Od roku 1993 je spolumajitelem a jednatelem společnosti LUPOFYT. Je předsedou spolku Lišanská šlapka. Dále je předsedou okresní a regionální agrární komory Středočeského kraje a členem představenstva republikové agrární komory. Dvakrát byl oceněn jako manažer roku v ČR. Ve svém volném čase se věnuje automobilovému závodění, cyklistice, posilovně či vnoučatům. Je ženatý, má dvě děti.
