ACHP vznikl na Rakovnicku v roce 1976. Vy jste tam nastoupil v roce 1979. Co jste ale dělal před tím?
Před tím jsem pracoval jako technický náměstek ředitele STS Olešná. Tam jsem nastoupil po skončení studií v roce 1961. V ACHP jsem byl až do devadesátých let. Končil jsem tam ne jako ředitel ACHP, ale jako ředitel ZZN. Po dohodě s generálním ředitelem Babišem jsem dával dohromady ZZN Zdice, ZZN Beroun, ZZN Chomutov, Rakovník. Udělal jsem z toho jeden podnik. To byla před důchodem docela slušná práce.

Ale měl jste zase plno zkušeností…
To ano. Jenže tohle byla zase trochu jiná práce. Byl jsem zvyklý na své lidi a teď jsem přišel úplně do jiného prostředí. Musel jsem být nekompromisní, ale to jinak nešlo, protože každý hájil zájmy jen svého podniku. Z pěti podniků udělat jeden funkční nebylo jednoduché a nešlo podřídit se všem.

Jak jste se dostal do zemědělství?
Narodil jsem se na Krakovci pod hradem. Měli jsme 14 hektarů. V zemědělství jsem vyrostl. Můj otec, Václav Hubáček byl vynikající sedlák. Ve vesnici měl své slovo. Pěstovali jsme všechno. Měli jsme i živočišnou výrobu i pár koní. S bráchou jsme na nich jezdili. Byla to pro nás odměna. Když jsme byli hodní a dobře pracovali, otec nám to dovolil. Jinak ne, protože koně dělali zemědělské práce.

Co vše jste museli s bratrem zastat?
Všechno, pracovali jsme od mala. Co jsme unesli, co jsme udrželi, to jsme museli tenkrát dělat. Už jako malí jsme měli na starosti každý svoji stáj, kterou jsme museli vyčistit. Chovali jsme krávy, býky, prasata a koně. Ty jsem měl nejraději, protože jsem se na nich mohl občas i svézt. K práci jsem vedl i svoje kluky.

Pak jste tedy šel studovat střední zemědělskou školu?
Ne, chodil jsem na rakovnické gymnázium. Až pak jsem studoval na Vysoké škole zemědělské.

Po škole jste nastoupil do STS Olešná…
Tam jsem šel na umístěnku. Moc mě bavila teorie v zemědělství, speciálně mechanika. V mechanice jsem ve škole dělal pomocnou vědeckou sílu. Šéf katedry tenkrát chtěl, abych tam zůstal jako asistent.

To byla lákavá nabídka…
Jenže tenkrát se na místa nastupovalo na povel. Přijeli zástupci z okresu a „mazal" jsem do traktorky na Olešné.

Nemrzelo vás to?
Bylo to v pořádku. Prošel jsem všechny pozice až po náměstka. Pak jsem šel řídit ACHP. Zakotvil jsem v Novém Strašecí, kde jsem dostal byt. V umístěnce totiž bylo, že pokud mi podnik nedá do roka byt, mohu se vrátit zpět na fakultu. A oni mi ho dali. Odtud jsem pak dojížděl na Olešnou, do Mutějovic, kde jsem začínal a do Hořesedel.

Na co nejvíce vzpomínáte?
Těžko něco vybrat. Měl jsem štěstí na lidi. Prohlásil jsem, že s rozumnými lidmi se budu bavit o čemkoliv, ale s blbci vůbec o ničem. Lidé to dobře věděli. Když jsem řekl, že pokud se splní plán, pojedeme v listopadu na Moravu, musel jsem to dodržet. U nás byly také jedny z největších platů. To mi často funkcionáři vytýkali, ale naši lidé uměli dělat, takže si peníze zasloužili.

Vybudovat tak veliký podnik jako bylo ACHP Hořesedly nebylo asi jednoduché…
ACHP vznikl na Rakovnicku v roce 1976, kdy v jiných částech republiky už tyto podniky dávno fungovaly. Tehdy už ale skončilo dotační období, takže se těžko sháněly peníze na stavbu. Když jsem nastupoval, měli jsme k dispozici dvě kanceláře a starou stodolu. Přesto jsme postavili dva velké sklady hnojiv, které fungují dodnes. Například v Hořesedlích jsme dříve než sklad, měli velkou betonovou plochu, abychom měli hnojiva vůbec kam dávat. Hnojiva jsme přikrývali různými foliemi. Později jsme otevřeli sklad kapalných hnojiv.

Co vlastně ACHP zajišťoval?
ACHP zajišťoval hnojiva i prostředky na ochranu rostlin pro zemědělské podniky celého okresu. Věnovali jsme se i speciální ochraně rostlin-chmelu. Hnojiva jsme aplikovali nejen po zemi ale i letecky. Při tom jsme zajišťovali veškerou pozemní práci, jako je plnění letadel, příprava letišť. Při letecké aplikaci u nás létali také piloti z tehdejšího Sovětského svazu na strojích Andula 2. Byli pracovití, moc dobří kluci. Měli jsme k dispozici těžkou techniku, velké nakladače, náklaďáky, rozmetadla a podobně. Vyráběli jsme také komposty. Spolupracovali jsme ze Zemědělskou univerzitou v Praze. Jezdili k nám mezinárodní návštěvy i ministři. Naši zástupci zase jezdili do zahraničí.

ACHP patřil k velkým firmám, které po revoluci neměly moc dobrou perspektivu, jaký byl další vývoj?
Po revoluci jsme museli snížit stavy zaměstnanců. Naši „kluci" odešli a většinou se z nich stali soukromí podnikatelé. Pracují dnes velmi dobře. Spousta z nich se uplatnila ve správě a ve vedení. Pokud se dnes potkáváme, nestává se mi, že by se někdo mračil, i když všichni, včetně mě, už zapomínáme, že to kolikrát nebylo jednoduché.

A co děláte dnes, kdy už si můžete užívat důchod?
Já pořád pracuji. Od roku 1971 jsem komisařem, který smí zkoušet strojníky zemních strojů, jako jsou bagry, nakladače, buldozery, takže ještě dnes jezdím po celé republice zkoušet strojníky. Stále cestuji, protože mi to baví a mám čas sledovat novinky, abych mohl vše lidem vysvětlit.

Jdou vaše děti ve vašich stopách?
Bohužel ne. Jeden syn je inženýr ekonomie a druhý stavař. Můj otec mi řekl: „Jdi si kam chceš." Já jsem to svým synům řekl taky, takže pracují v jiných oborech. Jsem té zásady, že by měl člověk dělat, co ho baví.